Komentář, na který odpovídáte

17. 08. 2007 - 00:30

tenisak*: Kapitola 90 Ráno jsem se probudil, po ohništi ani stopy, zrzek ho zahrabal, vedle stroje hromada masa ale kluk nikde. To mne opětovně vyděsilo, tak jsem začal slídit a on u řeky. „ Kaliméro, musíme jet“ křikl jsem na něj, vrátil se ke stroji a s chutí se pustil do masa. Zjistil jsem, že studené maso není tak dobré, jako je teplé maso. Hlad mně ale donutil sníst skoro vše. Za chvilku přiběhl Kaliméro, v košili maje divné kulaté oranžové plody. „ Podívejte se pane co mám, podívejte“ pokřikoval s nebývalou radostí. „ je jich tam plno, celá álej“ pokřikoval nadšeně a oči mu svítí radostí. Koukal jsem na ty koule a nevěděl co říci. Viděl jsem to poprvé. Podle nadšení, jaké jsem viděl u Zrzka to bylo asi opravdu k jídlu. „ ochutnejte, jsou výborné, já jsem už měl“ vybízel. Vzal jsem tedy tu jednu kouli a zakousl se do ní. S odporem jsem začal kolem sebe plivat. Bylo to hnusné a hořké. Ohlušil mne neskutečný smích „ Ale pane, to si přeci musíte oloupat, ta kůra se nejí“ se smíchem vzal druhou kouli a začal jí loupat. Ta vůně, co zavanula, mě začala něco připomínat, ovšem nevím co. „ nate, uloupněte si jeden měsíček a ochutnejte“ podával mi kouli. Ano, ta koule se uvnitř skládala z několika dílů. Opatrně jsem ten jeden dílek dával do pusy. Čekal jsem hroznou chuť, ale nechtěl jsem se před klukem ztrapnit. Bylo to sladké a šťavnaté, bylo to dobré, byla to, ano, tu chuť jsem poznal. Přesně taková je v některých pilulkách, co se dají dostat v jídelně, té chuti se říkalo pomerančová. Tohle bylo ale něco lepšího a navíc to zahánělo i žízeň. Tak takhle vypadá skutečný pomeranč ? Z tohohle se vyrábějí pilulky ? oloupal jsem si druhou kouli a s chutí jí snědl. „ Pane, dělají se vám koule za ušima“ smál se ten pihovatý klučina. „Tak poklízíme, koule do stroje a jedem“ zavelel jsem. Za deset minut jsme seděli ve stroji a transportovali se do Zrzkova světa. Nastavil jsem čas schválně tak, abychom se minuli sami se sebou jen o minutu. V Zrzkově světě byla tma, les hučel svojí noční hymnu, zvířata, kterým říkal Zrzek sovy, houkala noční melodie a my vyráželi zabít Černého jezdce. Napřed jsme ale zamaskovali stroj, aby ho náhodou vojáci nenašli. B72 jsem měl na rameni, v kapse ohnivé koule, pár jsem jich dal i Zrzkovi. Nezapomněli jsme ani na štít a helmy, to proti ohnivým lidem. Když jsme vstupovali do podzemí zmocnil se mně takový divný tísnivý pocit, jako, kdyby nás někdo sledoval, či tak něco. Na cestu jsem se vybavil svítilnou, které jsem se zmocnil ve vojenském prostoru. Šli jsme podle šipek, které jsme si dělali při minulé návštěvě, až jsme došli k nám již známému rozcestí. „ Tak Kaliméro, kde je vlastně vězní?“ „ Hodně daleko pane, musíme projít okolo svítících lidí“ „ jenomže, oni si nás všimnou“ „ ó pane, nevšimnou, vím jak to udělat.“ „ Nechám se překvapit, tak jdem“ zavelel jsem. Asi po 400 metrech jsme se zastavili. Koukal jsem přímo do Svatyně. Teď máme, pane, dvě možnosti. Buďto to podlezeme úzkým kanálem, a nebo přelezeme horem po provazech“ Přiznám se, že po provazech se mi nechtělo, tak jsem si vybral kanálkem. Zrzek se vyznal. „ pomozte mně odklopit ten poklop pane“ Kamenný poklop, hezky těžký. Jen zavřít ho za sebou bylo nad lidské síly. Velké zvířata s dlouhým ocasem, kterým Zrzek říkal potkani, před námi utíkala. Plazení bylo hodně složité. Štíty jsme nechali na začátku neb se nám s nima hrozně špatně plazilo. Kanál se několikrát rozdvojoval, ale Kaliméro věděl moc dobře, kudy. Bylo vidět, že to tady zná moc dobře. Asi po dvě stě metrech jsme se zastavili. Po pravé straně byla malá škvíra kterou se dalo sledovat. „To jsou vrata do vězení, pane“ . Nikdo ty vrata nehlídal, nikoho jsem neviděl. „ To nikdo nehlídá?“ Kaliméro si dal chvilku načas než odpověděl. „oni nepočítají, že by se sem někdo dostal přes ochranu, co tady mají. Vevnitř je jen jeden voják.“ To by mohlo vyjít, říkal jsem si. „ Ty, Kaliméro, a jak se tam odtud dostaneme?“. „Tohle jsou kamenné dveře pane“ poklepal na kámen

Tak nějak, abys věděla.