Prave jsem dokoukala Madisonské mosty (na Koblizino dopo/...) a posmrkala dva kapesniky.
Myslim, ze vim, jak se Francesca citila. Prozivala jsem to se svym manzelem (tehdy pritelem), kdyz jsme se mohli videt jenom dvakrat do roka. A cesta na letiste, louceni a cesta domu mi mohli srdce utrhnout.
Asi je dobre, ze za tu kliku nevzala. Tak zachovala vztah ve svych pocatcich navzdy. Kdybych zustala v Praze a nevydala se do Ameriky za manzelem, asi bych prozivala to, co ona. Nebylo by dne, kdybych na nej nepomyslela. Kazdy rok bych chodila na mista, kde jsme byli spolu. Jen si nejsem jista, jestli bych se nechala rozprasit kolem lavicky pred hospodou :-) – tam jsme se totiz poprve polibili.
No trhalo mi srdce, jak ji ten manzel na smrtelny posteli rek, ze ji miluje a omluvil se ji, ze ji nesplnil jeji sny. Bulela jsem, kdyz uz mela sbaleno, ze odjede s Robertem, ale nakonec si to rozmyslela. Taky me dostalo, jak ji prisel balicek, kde byla, mimo spousty dalsich veci, kniha, ve ktere byl listek, ktery onehda nechala Francesca Robertovi na moste s pozvanim na veceri.