Jak králíci přes Atlantik přeletěli

Po menší odmlce začnu pro mě netradičně tím pozitivním. Měla jsem tu na návštěvě na tři týdny ségru. Odletěla v pátek i s Lufinkou a Abušáčkem. Na letišti jsme způsobili rozruch a ušáci byli středem pozornosti. Jsou to přece huňáci výstavní, no ne?

Slečna na checkinu věděla s prominutím hovno, ale králíci trpělivě čekali v krásných modrých zbrusu nových přepravčičkách, až si to tam slečna nastuduje a hlavně až jí pomůže zkušenější kolegyně. Takže to celé odbavení nám trvalo asi "jenom" hodinu, když počítám i čas strávený ve frontě. Fronta to ale nebyla dlouhá, protože jsme stáli u "special services", kde je to pro lidi, co mají králíky nebo jiný problém. Furt jsem opakovala, kdo letí a kam letí, zatímco se vedle nás odbavovala skupinka Asiatů a zaměstankyně Delty je volala jednoho podruhym a vyřvávala jména jako Šu Hu a Šiyu Hiyu. Pak už jsem vesele vysolila prachy za letenky pro králíky (taky jsem jim radši u veterinářky nechala vystavit potvrzení o zdravotním stavu – strčili jim tam teploměr do zadečku, tak se mnou od té doby Lufinka nemluví – no fakt, ani na Skype mi nezavolá!), přičemž mi znova chtěli naúčtovat poplatek za druhý kufr, který jsem zaplatila online den předem. To víte, že na lety do USA a z USA je už povoleno jen jedno zavazadlo? Za druhé se platí 50 doláčů.

No a pak museli králičci na protiteroristickou a protidrogovou kontrolu. Na checkinu mi řekly, že je budu muset vytáhnout, aby jim prohledali ty přepravky, ale byl tam moc milý pán, který naštěstí měl se zvířaty zkušenost a věděl, že králíci jsou křehká stvoření a mohou si zlomit vaz raz dva. Takže jsem je vytahovat nemusela. Byli vzorní a nic nepašovali, jen čekali, až je vemou do letadla. Já se rozloučila se ségrou a jela domů spát (vstávala jsem ve čtyři ráno).

Hrozně jsem se bála, že to nepřežijou a nebo že to sice přežijou, ale nebudou žrát. A nejdřív jsem se vlastně bála, že mi je na ten let vůbec nevemou, když jsou v ČR ty šílený mrazy a sněhu po kolena. No ale světe div se, králící přežili a dělají jako by se nechumelilo. Ségra je doma hned vypustila a oni si vesele hopsali, všecko zkoumali, dali si šlofíka – no prostě normálka. Z nových mega klecí mají radost a Lufince se moc líbí velký záchod, protože v USA měla jen takový menší.

Klece za tisíce jsem objednala, takže jim jako dárek poslali adventní kalendář pro hlodavce. Je tam nakreslená myš v santovském oblečku a v každém okénku je nějaká ta králičí dobrota.

Ti moji kraldové jsou rození cestovatelé a došla jsem k závěru, že by snad měli létat častěji :-) Abísek měl tu přepravku i po přistání naprosto vzornou. Všechno bylo na svém místě přesně tak, jak jsem mu to tam před odletem naaranžovala. Kdežto Lufa si to tam rozryla a přestavěla v momentě, jak jsem ji tam zavřela.