Víkendové tlachy

Všichni jste si stěžovali (jo, ty určitě taky - o tom jsem přesvědčená), ale já byla za neletní počasí v létě ráda. Teď bude 34 a všichni si zas budou stěžovat, jaký je nechutný vedro. Přitom na stěžování mám právo jenom a jedině já.

Nechci vedro! Se ani na oběd nedoplazim. Loni, když byly ty čtiřicítky, si prej lidi v práci dávali nohy do lavóru s ledovou vodou.

A co teprve chudáci plyšáci. Ty maj na sobě kožich. A jelikož jsme se už dlouho nefotili, tak tady je jedna fotka jako důkaz toho, že stále žijeme a že nám to papá a kaká. Na plyšáky už nemám moc času :/ Každý večer ulehám do postele s chlípnou myšlenkou, že si chci vzít svou postel za ženu. Spíš teda za muže, ale ona je holka zrovna rodu ženského. A ráno se probouzím s pocitem, že mě to určite už zabije a mám sto chutí poslat SMSku šéfový a zůstat v posteli minimálně do deseti. No prostě nic lepšího než spánek není. Je to slast, máte ho každodenně a zadarmo. A je blbost, že na kvalitní posteli, zdravotní matraci a budíkem za 3 699,- (spíš bych si měla koupit ten, co sám seskočí z nočního stolku a kutálí se po se zemi, dokud ho nevypnete - ale to by mě zabilo tuplem) se vám bude vstávat bez problémů. Six am je prostě na budíčka moc brzy. Někomu sice určite stačí spát šest hodin, ale každý člověk to má jinak a já potřebuju těch hodin aspoň devět.

Člověk žije jenom pro ty víkendy a o víkendu dělám to, že spím, uklízím, peru, žehlím, obstarám králíky a flákám se na netu. Takže taky nic moc. Kdybych bydlela sama, tak by se mi k tomu ještě pripočetly nákupy. Večeřím jen někdy, obědvám v práci, což je docela boj, prože vybírat si mezi špekovými knedlíky, gulášem a nudlemi s mákem dá zabrat. Snažím si aspoň dvakrát týdně uvařit oběd vlastní. Jen snídani mám vyřešenou, neotravuje mě a mám radost, že každý den pravidelně snídám. A taky je super, že máme to snídání v pracovní době dovoleno. Jinak bych musela snídat doma a to bych do sebe jen něco málo naházela a už v deset bych se v práci ploužila hlady. Jo a kraldům jsem objednala dvacet kilo žrádla (byla akce), takže ty jsou zajištění. Jen se zeleninou mám věčný problém. Furt přemejšlim, kde bych co orvala. Mrkvím rvu nať, v lepším případě vybírám koše a dnes jsem byla natrhat pampelišky, což se mi v týdnu nikdy nechce.

A taky si o víkendu čtu. Teď momentálně tři knihy najednou. Jsem super žena se super mozkem ;-) Dneska po obědě jsem se uvelebila v křesle a četla si o New Yorku, zatímco z protějšího paneláku hrála znělka Slunce, seno. Papapá, pá, pá, pá, papapapá... To se teda ve mně mísily pocity. New York.

.. Ten prostě stojí za hřích. Chtěla bych být aspoň na rok Newyorčankou, oděnou do černého kostýmku, která věčně nic nestíhá, protože pracuje v děsně důležité firmě. Newyorčankou, která si ráno kupuje kávičku u stánku, která všude jezdí žlutým taxíkem, kde přes svou Blackberry vyřizuje děsně důležité emaily, která zná NY jak svý boty (a New Yorkem rozuměj Manhattan), a která si o víkendu chodí zaběhat do Central Parku. No to běhání asi přeskočíme. Spíš tak na skleničku s přáteli. No jo, ale Praha je Praha. To máte marný. Národ Slunce, sena, Homolkových, Vesničky mé střediskové, Toho svetru si nesvlíkej. Jo, Česko, tam jsem doma.

A jak teď tak hodně čtu, tak si zas říkám, že něco napíšu. Něco víc než příspěvek na blog. Už mi dlouho nikde nic nevyšlo, takže teď by mi měla vyjít kniha :-) Vemte si třeba takovou Monyovou. Takové pidi knížečky psala. Sto mini stránek. Půjčila mi to kolegyně a čtivé to je tak, že jsem to začala číst už v pracovní době. Já se o ní dověděla, až když byla mrtvá. Smutné... Vy jste ji někdo znali? Muži, kteří nenávidí ženy. Tak tenhle bestseller čtu na doporučení a mám ho půjčený od kámošky. Nerada čtu něco, co čte každý - pomalu celý svět. Velice neoriginální. Radši si vybírám sama. A prvních padesát stránek je prý děsně nudných, ale musím se jimi prokousat. Jsem na straně 31. Taky mě zaujala kniha Hledám štíhlou ženu od Jana Zlatohlávka. Ukradl mi námět. Píše o randění přes internetové seznamky. A pozor! Rozhodla jsem se, že investuju do elektronické čtečky. Nesnáším kupovaní knih, protože po přečtení jen zabírají místo. A třeba tu Monyovou nebo Zlatohlávka si ráda přečtu (jo, vím, že české knihy v e-podobě neseženu - určitě ne všechny, co chci a určitě ne snadnou cestou), ale mít je celý život někde na poličce nechci. A taky chci číst v angličtině. Objednala jsem si rovnou tablet. Počítačů není nikdy dost. Těším se na něj - na moji novou hračku.