Chcete slyšet příběh?

Tak já vám ho povím. Ale varuju předem. Je smutný.

Našla jsem si inzerát. Tak začíná většina mých smutných příběhů. Byla to práce (mých) snů. Pozice se jmenovala asistentka marketingu a náplní práce by byly zejména překlady z Aj do Čj a komunikace se šéfem v zahraničí. Velkým plusem byly služebky do ciziny. Když pominu všechny ty klasické věci, které od zaměstnání chci (jako stabilitu, slušný plat, práci, která by mě bavila, výborný kolektiv, stravenky atp.), tak jsem ještě vždycky chtěla služební cesty a vizitky.

Po měsíci se mi konečně ozvali, že mě zvou na pohovor. Díky bohu, protože s tím motivačním dopisem, co chtěli, jsem se piplala dost dlouho. To obvykle dělám, když mám pocit, že je ta práce přesně pro mě a že ji strašně moc chci.

Letěla jsem na pohovor, kde jsem byla brzy, tak jsem si v místním restauračním zařízení dala friskáče a pár cigaret. Pohovor probíhal ve velmi přátelském duchu. Byli na mě dva a přišlo mi, že je moje dosavadní zkušenosti upřímně zajímají (zejména tvorba titulků) a že sami vidí, že pro tu práci mám nejlepší předpoklady. Měli i smysl pro humor a nijak mě neotravovali hloupejma dotazama a podobnejma ujetejma za pačesy přitaženejma nesmyslama, na který už mám pěknou alergii. Ale já už byla na desítkách pohovorů, ze kterých jsem měla dobrý pocit a nikdy to nedopadlo. Každopádně jsme se domluvili, že mi do pátku dají vědět, jestli postupuju do druhého kola. Byla středa.

V pátek nikdo nevolal. To už se taky stalo stokrát, že jsem si myslela, že aspoň do toho druhého kola postoupím a nic. V pondělí volaj, že prej jestli jsem jako neměla přijít na druhý kolo, že na mě čekaj a já nejdu a nejdu. Vysvětlila jsem, jak jsme byli domluvení a že jelikož se neozvali do pátku, tak jsem to brala tak, že není zájem. Pána zachvátila panika, že už ale jindy nemá čas, že organizuje ňákej turnaj a jestli tam můžu do hodiny bejt. Tak já povídám, že ne. Měla jsem oběd na stole, další den jsem měla státnice a cesta do tý firmy mi trvá 45 minut. Tak on prej, jestli tam můžu bejt do dvou hodin. To jsem si taky nebyla jistá, jestli to stihnu. Vytrhat obočí, namalovat se, udělat si něco s vlasama, naobědvat, vyčistit zuby a převlíct se. Nechtěla jsem mu říct, že přijedu a pak jak blbeček volat, že to vlastně nestíhám.

A tak pro mě poslali taxíka!!! Ano, já jela na pohovor taxíkem. Přes celou Prahu. Jsem si připadala jak prezident. Prezident, co jede na pohovor :-)))

Druhé kolo se skládalo ze čtyř testů. Test osobnosti, test logického myšlení, překlad z angliny do češtiny a Svěrákův diktát. Diktát se dělal na idnes, takže mi to hned hodilo výsledek.

0 chyb! Test osobnosti a logický myšlení vyhodnotil hned přede mnou. Osobnostně jsem jim přesně zapadala do profilu ideálního pracovníka na tu danou pozici. V logickém myšlení jsem uspěla na 90%. Jen překlad měla zkontrolovat jiná osoba. Takže zatím jsem na tom byla velice dobře.

Další den pak volala ženská, že postupuju do třetího kola. Překlad dopadl zřejmě dobře. Překvapilo mě, že byl poměrně nenáročný. No ale asi jak pro koho :-))) Třetí kolo bylo ve čtvrtek a spočívalo v tom, že mi měl zavolat šefík z centrály v zahraničí. Vypadalo to na nástup 1. června! Říkala jsem si, že když nevyjde tohle, tak už nic.

Maník z ciziny volal v 8:30 am a ptal se mě na moji praxi, proč mě ten inzerát zaujal atd. Jsem mu hezky zdůraznila, že jsem dělala věci hodně podobné těm, co chce on. Dokonce i šéfa jsem měla cizince v Holandsku. Stejná situace jako by byla tady. Fakt jsem byla na tuhle práci jak dělaná. Jenomže maník byl ňákej nervózní z toho, že jsem v žádné práci nepobyla dlouho. Nemůžu za to, že jsem odjela do USA, pak mě propustili, pak jsem se vrátila do ČR a pak jsem sehnala jen fleka na dobu určitou. Byl i nervózní z toho, že jsem byla pět let v cizině. Místo toho, aby si vážil člověka, kterej má ňákej rozhled, dokázal žít v tak kulturně odlišný zemi, prokázal určitou míru samostatnosti atd. atd. Tady nejde jen o to, že jsem se naučila anglicky. Vždyť spousta lidí vůbec nic neví a nechápou. A vsadím se, že kdybych v životě nikde nebyla a měla jen jedno zaměstnání, tak je mi zas vyčítáno, že neumím jazyky a nemám rozhled a elán.

To víte, že mě nevzali!!! Rozhod to jeden blbeček pouze na základě telefonickýho rozhovoru. Nikdy mě neviděl a to, že jsem měla tak dobrý výsledky v těch testech, evidentně nehrálo vůbec žádnou roli!

Je to hnus. Už vážně nevidím východiska. Nemám peníze. No přesto jsem si koupila foťák. Malej uzoučkej Kodak. Objednala jsem ho dnes, takže v pondělí si ho pojedu vyzvednout do Mallu. Už aspoň tak čtyři roky vzdychám, že nemám maličký kompakt, který bych měla vždycky s sebou. Třeba včera jsem na Karlově mostě viděla dva bernardýny s krásným štěňátkem. Fakt asi tak každej druhej den vidím něco, co by stálo za fotku.