Potřebuju se zbavit aspoň poloviny toho špeku, co mi visí v oblasti břišní. Tudíž cvičení na břicho pod roztomilým názvem "břišní pekáč" znělo jako logická volba. Chystala jsem se na něj už pěkně dlouho....asi od května. To teda na mě není vůbec dlouho. A pořád ne a ne se dokopat.
Spolužačka z vejšky, co dělá cvičitelku, pravila, že je to fakt nenáročný cvičení pro každýho. Hovno! Co z toho ti sportovní nadšenci maj, že svému intelektuálně zaměřenému okolí takhle lžou?
Ale kámoška z bývalé práce, se kterou teď hodně peču :-), mi najednou napsala, že jde na pekáč, jestli se nepřidám. Už jsme se o tom bavily, že bychom měly něco dělat. Že jsme lemry, které se sami od sebe k ničemu nedonutěj a že bychom teda měly nakopávat jedna druhou.
Stalo se, L. mě nakopla a já kývla. Celý den jsem z toho pak byla nervózní. Na cvičení jsem dorazila o hodinu dříve, bez kraťasů a bez ručníku. V přebytečné hodině jsem si v C&A zvládla koupit tričko a noční košili. Tak jsem šikovná.
L. měla slušivý sportovní obleček s prodyšnou a savou funkcí a ladící tašku. Já ne. Měla i permici! Já o ní uvažuju! Sama sobě nerozumím.
Začaly jsme na míči. Takže stres hned od začátku. Já se těch míčů bojím. Vždyť se na nich nedá udržet! Jsem si myslela, že tohle bude cvičení na zemi, tudiž to zvládnu tak, že občas budu prostě nehybně ležet. Ne! Byl tam ten podělaný míč, který jsme používaly tak, že vždycky podpíral přibližně 30% těla a zbytek jsme musely balancovat na rukou nebo nohou se zatnutými břišními svaly. Takový nesmysly mi nehrozily. Nebudu přece předstírat, že je ten míč stabilní cvičební pomůcka. Ještě se zlomím vejpůl nebo si vyrazím zuby.
Pak už následovalo cvičení v leže, které se skládalo z různých druhů lehsedů. Tahala jsem to krkem, nebo se vytahovala za nohu. Přesto jsem se vždycky zvedla jenom o 5 cm. Ale to mi stačilo. Kolikrát jsem ulehla, zavřela oči a představovala jsem si, že žiju v zemi, kde je moje tělo považováno za hezké. A když jsem nabrala trochu sil, překulilala jsem se a doplazila se pro pití. Posléze přišlo cvičení na zadek, kdy jsme byly na lopatkách a chodidlech a zvedaly pánev. To mi působilo nejmenší potíže a bolest. Na konci bylo trapné cvičení s gumičkou. To je na ruce, kdo to neví.
A pozor! Břišní pekáč je tak náročný, že narozdíl od ostatních skupinových cvičení trvá jen 45 minut. Čili je o čtvrthodinku kratší.
Furt někde čtu, že se má chodit cvičit... Ale vždyť je to strašný. Chtěla bych vidět ty holky, co jim to tak šlo, co se z lehu zvedly do sedu s lehkostí motýla přistávajícím na květině, jak by se jim dařilo, kdybych je každou středu v 19:00 zavřela v té samé tělocvičně, a chtěla po nich, aby mi tam napsaly článek.
Ale ze všech těch mých snah o hezkou postavu mám nejhorší zkušenost s K2hikingem. To se mi chtělo brečet. Je to na pásu, který je pro srandu králíkům naštelován do kopce a tam se chodí, běhá skáče a tropí se tam všemožné hlouposti, které mě málem zabily.