Před chvílí jsem si udělala puding, jenomže ten než ztuhne, bude neděle.
Od 23. (a když počítám i víkend, tak od 21.) jsem měla dovolenou. Ovšem už 25. jsem se nudila jako blázen. Na rekonvalescenci mi stačilo pár dní. A co dál? Všichni byli s rodinami, že by se mnou šel někdo aspoň do kina, nehrozilo. Jeden volný den jsem teda strávila s kolegyní. Šly jsme na running sushi a do kina. To bylo moc fajn. Ale co se zbytkem volných dní? Se mi nechtělo koukat ani na film, ani si číst. Takovýho volna jsem měla, že bych mohla jet do ciziny. Jenomže kdo by to zaplatil? Já vůbec nechápu, jak dokážou vyžít lidi, co mají rodinu, auto, dům a ještě jezdí na dovolené. Já mám na starosti jenom sebe a ani na to nemám.
Nový rok jsem začala hezky zvesela a to nešetrným stylem. Na dovolený se jezdit musí, dokud to jde. Bůh ví, kdy zas a na jak dlouho budu bez práce. Takže hned 3. ledna jsem si zarezervovala zájezd do Tuniska. Jo, jedu zase sama, ale nad tím už se nebudeme pozastavovat. Záloha byla jenom 500 korun, ale člověk si teď ještě musí koupit tramvajenku. Budu si muset každej měsíc odkládat pětistovku, aby to pak na konci roku pro mě nebyl takovej šok, že musím honem vysázet necelých pět litrů. Příliš mnoho "musím" v tomto odstavci. Fuj!
Včera po cestě z hospody mě napadl titulek pro knihu. Tak to bychom měli. Teď ještě hodně hodně randet, aby ta kniha měla nějaký slušný počet stran. S kámoškama už mě to taky moc nebaví. Jediný, co děláme spolu, jsou ty hospody. Na nic jinýho je človek nedostane. Furt je někam nutit a pak poslouchat, že teda kvůli mně to udělají... Na to už rezignuju. Občas si říkám, že kdyby byl chlap, tak bych měla s kým trávit volný čas. Jenomže šance, že by chtěl dělat to, co já, je děsně malá. Neřku-li mizivá.
Ovšem na práci si stěžovat nemůžu. Však jsem se do ní těšila. Tam se totiž nenudím. Mám relativní pohodu, což neznamá, že nemám co dělat, ale po tom, jaký galeje jsem si tam zažila, bude pro mě už asi vždycky všechno pohoda. Mám novou šéfovou. Vypadá to, že to s ní půjde jako po másle. Po bývalém šéfovi, kterého jsem tak milovala, se mi nestýská. Byla s ním sranda, ale po pracovní stránce byl absolutně neschopný. Jsem zvědavá, jak mu to půjde na té nové pozici - to už se pravděpodobně nikdy nedovím. Kamarádka má vyšší plat než já - to mají všichni v naší partě - ale hledá si něco jiného. Není tam spokojená, přestože ji ta práce baví. Takže si musím opakovat, že peníze nejsou všechno.
Čas si také "krátím" zařizováním bytu. To mě baví. Teď jsem si objednala skříň z Tchiba. Dovoz zdarma. Ale stejně mě každá koupě čehokoli nad 500 děsně finančně vyčerpá. Jsem zvědavá v jakém časovém horizontu se mi podaří koupit psací stůl a židli. A dala jsem si takové předsevzetí. Mám pouze tři okna (s debilními roletami) a nejsem schopná je umýt. Takže až je umeju, koupím si za odměnu parfém.
Příští víkend jedu za kamarádkou (delegátkou z Egypta) do Českých Budějovic, tak se zase na chvíli zabavím :-)
Konec vzpruzeniny. Zlepšilo se to. Na chvilku.