A jak už to tak s novým džobem bývá, je potřeba si zajít k lékaři, který vás prohlédne a určí, zdali vám váš zdravotní stav dovoluje sedět na zadku a ťukat do klávesnice. Blbé je, že nemůžete jít ke svému lékaři, ale musíte jít tam, kam vám firma nařídí. Fajn bylo, že jsem se hned první týden mohla ulít z práce.
Úplně jsem zapomněla, jaká byla hrozná ta prohlídka už kvůli bejvalý práci. Byl to doktor, hrozně nepříjemnej a nesympatickej a měl ňáký blbý kecy. U doktorů mám stejně nejradši otázku: "Porody, potraty? Byly?" To je fakt hnusný. Si vemte, že ňáká ženská prodělá před měsícem potrat a ňákej otrávenej arogantní blb jí to takhle připomene. Nebo nedej bože porod, kdy se dítě narodilo mrtvé.
No a tak jsem teda byla u té "závodní" lékařky. Vypadala fakt mile. Změřila mi tlak, přezkoušela oči - což chápu, ale k čemu musí čekovat následující - prsa, podpaží, břicho, pihy na nohou - to fakt nevim. Takže jsem se musela vysvléci a ona mi pak položila záludnou otázku, co prý jako dělám s tou váhou. Říkám, že nic, že už jsem se s tím holt smířila. Jenomže ona to prostě chtěla řešit. Prý jestli jsem se zamýšlela nad tím, proč jím více než ostatní! Jako... 1) Jak ví, kolik jím? 2) Kdo to jsou ti ostatní? Znamená to snad, že všichni, co jedí méně než já, váží i míň než já? Kéž by to bylo takhle jednoduché. Říkám, že se určitě nestravuju jak anorektická modelka, ale ani nemám pocit, že bych jedla víc než ostatní. Na základě informace, že jsem měla předchozí den k večeři americké brambory se zakysanou smetanou a čenekem, vytáhla takový potravinový kolo, kde mi škrtla právě ty brambory, pečivo a ovoce a že mám jíst hlavně zeleninu. A že si mám večer najít jinou zábavu než jídlo!!! Jak proboha přišla na to, že je pro mě jídlo zábava a že jinou zábavu ve svém tlustém životě nemám?! To všechno jen na základě toho, že vážím víc než 60 kilo?
Takhle se nechám vyfotit, dám si to na vizitku a když bude někdo debil, dostane vizitku.
Vyzvídala z jaké jsem rodiny, jestli mě vychovávali oba rodiče, jestli mám sourozence, jestli jsme o víkendech chodili na výlety... Tak že prý to asi mám ze špatných stravovacích návyků z dětství. Tak určitě. Pamatuju si, že všechny děti měly ke svačině rohlíček a já furt chleba (který mimochodem nesnáším doteď). Podle mě jsou dvě možnosti, jak ke své neštíhlosti přistupovat. Buď se s tím smíříte, vykašlete se na to a jste spokojený takový, jaký jste. Nebo se s tím rozhodnete něco udělat a změníte svůj životní styl. Trápit se a užírat se tím nemá cenu. Bylo by krásný, kdybychom byli všichni štíhlí, krásní, inteligentní, pracovití, talentovaní, slušní, empatičtí, vtipní atd. Ale holt tak to prostě není. Každej je ňákej.
Když paní doktorka viděla, že sportu a změnám v jídelníčku nejsem nakloněná, změnila taktiku. Najednou nasadila takovej divnej pohled a tak zvláštně povídá: "Já vám tady dám takovej leták." Měla prostě divnej pohled ve voku a dala mi divnej leták s nadpisem Péče o spirituální oblast mé existence. WHAAAT?! Nevěřila jsem. Zazvonil jí telefon a já si v tom letáčku začala číst. Narůstá spotřeba léků proti úzkosti a depresi. Jak tomu předejít? Vesmír se sám uklízí a uklidňuje. Panuje v něm Řád, který směřuje k jednotě. A na konci je krásná kresba, kde stojí pán se svatozáří a plačící chlapeček s koloběžkou, jejíž přední kolo má tvar osmičky. Na dalším obrázku už se kluk usmívá, protože mu pán kolobrndu opravil. Místo předního kola tam vrazil svou svatozář!
Ptám se jí, co má tento leták společného s nadváhou, zeleninou a pohybem? Ona mi na to řekla, že důležitá je i psychika a že jednou z možností je obrátit se na víru v boha. A já se ptám... Byla to jehovistka?
Takže paní MUDr. ze mě udělala tlustou nešťastnou trosku, která trpí každou vteřinou svého mizerného života. Nikdo se mi teda nemůže divit, že jsem se pak stavovala v cukrárně a doma si prohlížela fotky hezkých tlustých holek.
A ještě k tomu jsem kvůli tomuhle divadýlku přišla o pěknou skleničku od jogurtu. Na papíru z práce totiž stálo, že mám k tý doktorce dovalit ranní moč. To nesnáším. Moje první ranní moč musí bleskově ven. V polospánku doběhnu na záchod a není čas na nějaké hrátky se skleničkou. No a pak už to nejde, protože ono to ví, že se musí. Tak jsem si hodila krásnou skleničku od slovenského jogurtu Malý gazda ("Na celosvetovej dizajnérskej súťaži Pentawards obal jogurtu s etiketou malého chlapca s ovečkou získal zlatú medailu") do kabelky a vymočila jsem se až v práci. U doktorky jsem byla informována, že k této prohlídce žádný chcanky nejsou potřeba.
A včera jsem shodou okolností narazila na video plus size youtuberky Megan On Air, která v něm vypráví, jak šla k doktorovi s tím, že ji bolí v krku. Doktor ovšem furt řešil její tloušťku a nic jinýho neviděl. Před časem jsem taky narazila na informaci, že ač se některým mužům tlusté holky líbí, chodí raději s hubenou, protože tak je to dneska normální!
Prostě jsem si u toho dortu musela prohlížet hezké tlusté holky. Protože totiž... Normálně má člověk skoro pocit, že nemá na život ani nárok, že tu nemá co dělat. Nesežene na sebe hadry, nemůže si najít partnera, ale díky internetu zjistí, že po celém světě žijí lidé jako on. Žijí, mají partnera, také řeší oblečení a debilní doktory. Nikdo není v ničem sám. Každý máme svoje.
