(pov)Zdechnutí

Přijdu domů, jsem sama. Ráno vstanu, jsem sama. Nikdo mě nedoprovází domů. Nikdo na mě nečeká na nádraží, když se vracím odněkud z cest. Ale samota doma mi stejně zas až tak nevadí. Horší je tady to slovo "nikdo".

Často si říkám, jaké by to bylo, kdyby mě měl někdo rád a kdybych někoho měla ráda i já. Mysleli bychom na sebe, psali si na whatsappu. Těšili se na sebe a plánovali společné večery a víkendy. Postupně bychom zjišťovali, co má ten druhý rád a snažili bychom se jeden druhému udělat radost. Já mám třeba ráda šťávu z čerstvě vymačkaných pomerančů, zastávky u benzínky a když mi někdo dá/půjčí knihu s tím, že si říkal, že se mi určitě bude líbit.

Místo toho mám uvnitř prázdnotu. Moje mysl je šílená, zaseklá ve vzpomínkách. A tak moje první i poslední myšlenka každého dne patří jednomu pánovi z loňska. The mind replays what the heart can't delete. | Be careful who you make your memories with. | You're too good for someone who isn't sure about you. Žiju citáty z Facebooku a Instagramu a snažím se svou mysl nenechávat samotnou. Takže se snažím chodit na sport, do kina, divadla a tak. Nejvíc mi pomáhá to, že musím pětkrát týdně do práce. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale jsem za tu svou práci neskonale vděčná. Vždycky jsem byla ráda, že někde pracuju. Avšak teď to není jen prostředek k vydělání peněz. Je to i prostředek pro udržení psychického zdraví. Musím vstát, namalovat se, obléknout, učesat, ověšet šperky. Bez nutnosti chodit do zaměstnání, bych se s mastnými vlasy válela na posteli, koukala na YouTube, spala a pro jídlo bych chodila naproti k Vietnamcovi. Ale já se snážím. Protože život jde dál. Včera jsem si umyla hlavu a byla jsem v kině. Na Brutal Relax Show, což bylo boží!!!

Dnes nad ránem se mi zdál sen, že jsem měla s prvním manželem dítě. Dceru. A když jí byl rok, tak jsme se rozvedli. Já se mohla vrátit zpět do ČR, ale dceru mi s sebou vzít nedovolil. Odjela jsem tedy bez ní. Letos by ji bylo devět a já si ani nevzpomněla na její jméno. Tohle se mi zdálo dvakrát po sobě a vždycky jsem se probudila s bušícím srdcem, slzama v očích a trvalo mi vteřinu, než jsem si uvědomila, že to byl sen a že žádný dítě nikde s nikým nemám.

A tím jsem chtěla říct, že už tu prázdnotu v sobě nechci. Chci se na někoho těšit. Měla jsem možnost si na chvilku vyzkoušet, jaké to je, žít v nesamotě. Takový zážitkový program. Mně se to líbilo a chci to zase. Aspoň kdybych vydělávala hodně peněz a mohla se tak zaměstnat rekonstrukcí bytu nebo cestováním... Tudy však cesta také nevede.

Jsem normální člověk, kterej nechce bejt do konce života sám...