Na otočku do Bergama

Bergamo je menší město hodinu od Milána. Čili na severu Itálie, čili tam byla zima. Ale to není podstatné. Podstatné je, že jsem vždycky chtěla letět někam jen takhle na otočku a teď se mi to konečně splnilo.

Proč na otočku?

Protože:

1) nemusíte balit
2) nemusíte si připlácet za zavazadlo
3) ušetříte za ubytování
4) odpadá vám věčné tahání se s kufrem*
- ono když přiletíte ráno, tak se do doby check inu, který bývá ve dvě odpoledne, taháte po městě s kufrem
- a když máte odlet další den jindy než ráno, zase se táhate s kufrem, protože ubytování musíte zpravidla opustit do 10:00
*toto platí v případě ubytování přes Airbnb; pokud si zvolíte hotel, samozřejmě můžete využít jejich úschovnu zavazadel 

Když jsem se tedy dověděla, že můj nový kámoš Ryanair (poprvé jsem s ním letěla v listopadu do Bari) nabízí možnost letu ráno tam a večer zpět, a navíc byly i víkendové termíny, takže nehrozilo plýtvání dovolené, mé srdce zaplesalo. Koupila jsem si letenku na 8. ledna. Odlet z Prahy v 7:30 a odlet z Bergama v 17:50. A to vše za pouhých 853 korun. Uber tam a zpět mě vyšel na litr (ouch!).

Pak se ke mně přidala kamarádka a měly jsme letět spolu. To by mi to ovšem dva dny před odletem nesměla zrušit :-D Mezitím se totiž pro vstup do Itošky zpřísnila pravidla. Každý musel disponovat testem - a to i očkovaní - a na letišti mělo být namátkové testování s tím, že kdo bude pozitivní, musí na deset dní do karantény (čili hotel na vlastní náklady a letěly jsme tam jen na jeden den, tudíž bez věcí, jen s kabelkou). To se kamarádce moc nelíbilo, nestíhala si dojít na test, byla vyřízená z práce a ta představa, že by musela vstávat ještě i v sobotu a navíc ve 4:30, se jí moc nepozdávala. Já byla v klidu. Na test jsem si došla na pohodu ve čtvrtek a nějaké debilní namátkové kontroly jsem se nabála. I kdybych se během toho jednodenního pobytu nakazila, test to takhle rychle neukáže. Takže jsem se hezky těšila a bylo to parádní. Změna prostředí a nové vjemy mi velice prospěly. V sobotu a v neděli jsem byla fakt happy, pak už zase ne no :-D

Večer jsem si připravila svačinu, zabalila kabelku a nastavila budíka na 4:30. Ano, to vstávání byl fakt hnus, ale jednou za čas se to dá. V 5:25 jsem tu měla Ubra a v šest jsem byla na letišti. Co se toho Ubra týče, tak pro mě přijel jaguár, takže můj příjezd na letiště měl dost styl a letiště bylo také stylovější než obvykle, protože bylo ještě vánočně vyzdobeno a nasvíceno. A řidič Ubru prej: "Vy nemáte kufr?". To by byla prdel, kdybych si zapomněla kufr :-)))

Odeberouc se k check inu, čekala jsem, pohledem na krátkou frontu, že to bude rychlé. I nebylo. Chlapci, co byli u přepážky, už když jsem tam přišla, tam byli strašně dlouho. Nevím, co tam dělali a proč se teda neotevřela ještě jedna přepážka. Já si totiž mezitím došla na záchod a na cígo a oni tam furt byli. Holky za mnou mi naštěstí podržely místo. Nakonec jsme se přecijenom všichni odbavili, "nalodili" a za hodinku byli v Bergamu. Byla zima, ale celý den nádherně slunečno. Holky z fronty jsem pak potkala v Bergamu na záchodech, kde jsem se jich zeptala, jestli nevědí, jak se dostanu do centra. Nevěděly, taky to neměly připravené. No takže jsem vylezla z letiště, vydala se k autobusovým zastávkám, rozhodla se pro tu, která byla plná lidí, a zeptala se dalších Čechů, jestli to jede do centra. "Mělo by", zněla jejich odpověď. Autobus už tam stál, tak jsem si v rychlosti v automatu koupila nějaký lístek. Sice 90minutový - chtěla jsem celodenní - ale co už?

Vystoupila jsem tam, kde vystoupila většina lidí a najednou koukám - lanovka. To jsem věděla, že v Bergamu mají lanovku, ale nevěděla jsem, že přímo k ní jede bus, a ještě navíc z letiště. Chtěla jsem se nejdřív někde nasnídat, ale nic jsem nenašla. Bylo ještě brzo, tak bylo ještě všude zavřeno. Zásoby z kabelky tak přišly vhod. Vydala jsem se tedy zpět k lanovce a zase potkala ty holky. Přijely autobusem po mně a musely si fakt už myslet, že je pronásleduju, protože mě viděly z letiště odjíždět autobusem, který už ony nestihly. No nic. Zasmály jsme se a já si koupila celodenní lístek. Nebyl tam totiž automat, ale člověk. Vyjeli jsme lanovkou nahoru a tam normálně staré budovy, kostel, restaurace a kavárny. To jsem vůbec nečekala. Myslela jsem, že tam bude jen vyhlídka. No a abych furt nechodila za těma holkama, zabočila jsem doleva ke kostelu. Tam jsem si na sluníčku zapálila, když tu ke mně přistoupila osoba mužského pohlaví a o něco se snažila. Nejdřív italsky, pak přišlo na řadu obligátní "where are you from?", no a pak že umí trochu česky, že byl 5x v Praze, že jsem pěkná a že Patrik Schick. Snažil se mi podat ruku a obejmout mě. S takovejma prasárnama, kór v době covidu, u mě fakt neuspěl. Jmenoval se Andrea (což měl napsáno na respirátoru!) a fešák to nebyl ani z rychlíku. Ale jako zájem potěšil. To zas nebudu říkat, že ne. V Itálii je povinnost nosit respirátory i venku a já, jak si do toho funím, tak mi tam ta vlhkost kondenzuje a stoupá nahoru, což vede k rozmazání linek i řasenky a zkrepatění ofiny. I v tomto stavu jsem zabodovala, takže tímto z Prahy zdravím Andrea.

Když jsem se trochu prošla, sedla jsem si na zahrádku a dala si kafe a limču. Sice jsem seděla u ohně, ale bylo asi pět stupňů, a navíc mi na tu limonádu přinesli sklenici plnou ledu, takže nic moc. Ale kdo může říct, že si v lednu poseděl na zahrádce? Já jo. No a dále jsem pokračovala za davem směrem k hradbám (nebo co to bylo) a kochala se výhledem, kde byl uprostřed jeřáb. Vyhlídka byla nekonečná a mně se začalo chtít na záchod. Zamiříla jsem tedy - jak jinak než za davem - a ocitla se u lanovky. V budově lanovky WC nebylo, ale byla tam kavárna, takže jsem si zašla tam. Tam musím jít i příště (nejen na záchod). Mají tam totiž balkón se stolečky a s parádním výhledem. Lanovkou jsem se svezla dolů, kde už v tu dobu byla fronta jako kráva, tak jsem byla ráda, že jsem se vyvezla hned ráno. Došla jsem z kopce dolů do nového města, kde jsem udělala několik fotek (ještě tam měli vánoční trhy) a chtěla si dojít na oběd. Jenomže tam nebyla vůbec žádná restaurace. Fakt žádná. Jen samé kavárny, cukrárny, zmrzlinárny a fast foody. Hm, takže co? Zpátky nahoru už nemělo cenu jet, takže jsem jela na letiště, kde jsem teda byla už ve dvě!!! :/ Tam jsem se najedla (měla jsem plněnou housku) a pak už jsem jenom pořád chodila kouřit a čekala až opadne navál u přepážek Ryanairu. V prostorech gatů jsem potkala kuřárnu. Kuřárnu na letišti jsem neviděla tak 20 let!

Zpátky už letělo letadlo poloprázdné, takže jsem seděla sama. Hurá! Drobné vítězství, které vždy potěší. Jednoho mladíka ale nepustili do letadla! Neměl test! Poslali ho, ať si ho jde udělat. Ale to nemoh stihnout. Dostat se vůbec z oblasti gatů bylo tak na 20 minut, pak ještě vysvětlovat, že potřebuješ zase ven, hledat, kde dělaj testy... No chudák. Že mu neřekli rovnou na check inu, že mu něco chybí?

U východu z příletů jsem zas potkala ty svoje kámošky :-) Dále jsem pokračovala do KFC a do Billy. Pak jsem si objednala Ubera a přijel pro mě pán, který mi říkal, že se živí jako umělec (malíř a sochař), ukázal mi jeden obraz na mobilu, pravil, že bude mít na ĺpáku výstavu a dal mi na sebe telefonní číslo s nabídkou kvalitního sexu kurzu malování.

Tímto příběh končí, ale jen zdánlivě. Musím tam letět znova a dát si tam ten oběd! :-)