Deset hodin je to z Paříže do Havany. Z Prahy do Paříže to bylo, myslím, hodinu a půl, jenomže k tomu máte ještě cestu na letiště, dvě hodiny na letišti a pak zas dvě hodiny v Paříži na přestup. Zpáteční let Havana - Praha byl sice o 50 minut kratší, zato celá cesta domů patří do článku "Co se mi nelíbilo". Hudrování bude až někdy jindy, ale slibuju, že se pobavíte.
Letiště v Havaně je malé, takže vše hezky vodsejpalo a za chvíli jsme byly venku. Přivítány sluncem, palmami a teplotami na koupání. Hurá šup do autobusu a hurá na hotel. Už jsme chtěly být na pokoji - najíst se a jít si lehnout. Varadero je nudloidní poloostrov, kde pouze první třetinu zabírá město a zbytek už jsou jen hotely, jeden vedle druhého. Náš hotel byl skoro na konci, tudíž jsme vystupovaly až jako předposlední. Jízda trvala tři hodiny. Ups blé. Ta cesta byla fakt nekonečná. Ale nenudily jsme se. Mně se pohled z okna děsně líbil. Všechno bylo tak jiné. Ošuntělé domy, všude prádlo, slépky, koně, kozy, krávy a ta příroda. Stromy, kam se podíváš. Všude zeleň!
zeleň hotelová
Jel s námi česky hovořící Kubánec, který nás mimojiné seznámil s nabídkou výletů. Zmínil, že mezi Čechy je nejoblíbenější výlet do Havany. A hádejte proč... Protože je nejlevnější :-))) I já jsem jela do Havany. Ale nejdřív jsme se mrkly do Varadera. Ač by to člověk do Kubánců neřek, tak tam mají pro turisty super autobus, který staví před každým hotelem a jede směr město, kde má v rámci hlavní třídy nespočet zastávek. Lístek stál 5 eur/dolarů (šlo platit kartou :o) a platil po celý den, takže si člověk mohl jezdit, jak chtěl.
Ceny pro cizince se na Kubě uvádějí pouze v číslech bez měny. Platit můžete jak eury, tak dolary či kanadskými dolary. Nejpočetnější skupinou dovolenkářů tam jsou Kanaďané. Kubánci pracující v cestovním ruchu tak umí velmi dobře anglicky. I s tou uklízečkou jsem se krásně domluvila. Pro nás je tedy nejvýhodnější přijet s dolary. Já měla s s sebou dolarů jen dvacet, protože jsem nechtěla, aby mi tato měna zbyla, protože co pak s tím. Platit lze samozřejmě i v kubánských pesech, ale na co je shánět, když se dá platit jinou dostupnější měnou. Na kartu nespoléhejte. Málokde karty berou a když už je berou, tak platba ne vždy projde.
jedna z Havany ;-)
Ale Havanu, jídlo a lidi proberem příště, jo? :-)
Všude, kde byly nějaké trhy, nebo prostě jen pár stánků, měli ledasco s Guevarou, symbolem kubánské revoluce. Merch s tímto pánem jsem nepotřebovala, ale co se mi hodně líbilo, byly výrobky ze dřeva. Zejména mě uchvátily kulaté podložky pod hrnec z různobarevného dřeva. Spojením různých dřev dokázali místní umělci znázornit ptáky, delfíny, ovoce, lidi a prostě všechno. Já si tu podložku samozřejmě nekoupila, protože jsem si furt říkala na co. K čemu mi to bude? Pod hrnec mi to přišlo škoda. Až předposlední den mě napado, že bych ji krásně využila na stolku v obýváku jako podložku pod talíř a mohla bych ji tam mít vystavenou na odiv nastálo. Pozdě bycha honit. Člověk si nechce kupovat další blbost, protože blbostí má plnej byt. No a pak toho lituje. V hotelovém obchůdku sice tyto podložky měli, ale už dost probrané, takže tam jsem si nevybrala. Ale hned asi třetí den jsem si tam koupila sošku tanečnice. Také ze dřeva. A za pouhých sedm eur.
V hotelových obchůdcích jste si mohli koupit leda tak vodu, pohledy a magnetku na lednici. Pokud jste si zapoměnli plavky, kartáček na zuby nebo vám došel krém na opalování, měli jste smůlu. Opalovák teda měli, dokonce i padesátku, ale myslím, že jenom jeden. Hlavně, že měli čokoládové mléko z Německa :-) Mimochodem pohledy ještě nedošly a to už je to tak pět týdnů od poslání. Byly jsme tam teda i v obchodním domě... No co bych k tomu řekla? Měli tam opravdu krásné mozaiky s mořskou tematikou (ne na prodej, ale jako součást budovy) a bylo to u moře :-) Většina obchodů byla zavřená a do místního supermarketu byla kvůli covidovým opatřením fronta, takže na sámošku jsme se vykašlaly. Já už takhle byla v jedněch potravinách v marině a tam jsem viděla, že je pravda, co se píše a říká. Kubánci jsou na tom opravdu špatně. Třetina prodejny prázdná a ve zbytku deset druhů zboží roztažených přes celej krám. Nechybělo Schokomilch. Já jsem nám tam na přilepšenou koupila argentinský džus. Ale smutné, když ani obchody, kam chodí cizinci, nemohou slušně zásobit.
vůz přímo v rezortu - jen na jeden den - byl zrovna Den Kuby nebo co
Do toho obchoďáku jsem chtěla tím vyhlídkovým busem, protože jak jinak, že? Za taxíka platit nebudu, když tu mají tak šikovný bus. Jedinou nevýhodou byla absence jízdního řádu. Tak si tam tak stojíme, nikde nikdo, ani auta, ani živáčka, prostě normálka. Když tu náhle k nám odnikud přicouvá růžový kabriolet. A kdo já jsem, abych odmítla jízdu růžovým autem? Pán vypadal slušně. Možná to byl taxikář, možná ne. Ale Kubánci mohou od roku 2011 podnikat, tak jsem si říkala, že pán je určitě regulérní taxikář. Na předním skle měl nějakou černo-žlutou nálepku, která se tvářila jako označení pro taxi, ale bylo to označení stanice rádia s frekvencí :-) No a teď jsme teda konečně u těch slavných AUT. Symbol Kuby, a snad krom moře, pláží a přírody, to nejlepší, co tam můžete vidět. Tahle věta se dá napsat ještě jinak. Symbol Kuby, krom rumu a doutníků.
Já z těch aut byla úplně u vytržení. Myslela jsem, že bude jedno před nějakým lepším hotelem, jedno pak na náměstí v Havaně, jedno na letišti. Ale neee, ono jich tam je jak hub po dešti a normálně v provozu. Polovinu aut, která na Kubě vidíte, tvoří staré ameriky. V druhé polovině najdete moskviče a polský fiat maluch :-) Ovšem ulicemi sviští (Sviští je myšleno nadneseně. Byla jsem překvapená, jak způsobně Kubánci jezdí. Dodržují rychlostní limit, netroubí, nevyskakují pomalu za jízdy. Netáhnou na autě nábytek ani dobytek...) i auta nová z moderní doby. Nejdostupnější z předražených novotin je Kia Picanto. Ale zpět k těm amerikám. Ve Varaderu se daly krásně fotit, jak tam pořád jezdí sem a tam a nabízejí svezení. Je to prostě úžásnej zážitek ocitnout se takhle v minulosti. To nikde jinde nezažijete. Osmdesát let stará auta. To by se mému čtyřiadvacetiletému nisánkovi smáli, že mu teče mlíko po bradě. Jo a ten náš růžovej taxík, co nás vezl do obchoďáku, měl bílé kožené sedačky s vyraženým motivem růži. Takže pokud chcete zažít cestování v čase, Kuba je to pravé ořechové. I navzdory tomu nechutně dlouhému letu.
taxíček vajíčko - tím jsme také jely - místo volantu má jen řídítka - bezpečnostní pásy nejsou
když jsme tím přijely přímo před vchod do hotelu, seděly tam zrovna nějaké Kanaďanky a pěkně čuměly; jedna se mě zeptala, jestli to bylo fun :-)))
Možná jsem to měla napsat hned na úvod... Ale já byla nadšená i z pláže a palem, nejen ze starejch aut. Palmy jsou tam totiž takové ty pravé exotické. Ne třeba jako v Egyptě. Na Kubě jsou nejpalmovitější palmy, co jsem kdy viděla. Přesně takové jako bývají na reklamních plakátech propagujících exotiku. A pláž nekonečná a moře teplé. Ráno se nemuselo vstávat v pět, aby si člověk zabral lehátko. Lehátek bylo sice pomálu, ale to právě i těch lidí. Pohodové tři řady, což z estetického hlediska působilo mnohem lépe než těch osm deset řad, co jsem zažila v posledních letech v Bulharsku a Albánii.
pán za hotelem pobavil