Pustila jsem si první dva díly Terapie a jediný, co mě na tom zaujalo, byla ta jeho "ordinace". Taková ve stylu American cabin. Pořád jsem jenom chtěla, aby toho kamera ukázala víc.

Ségřin přítel se přihlásil na tutéž vejšku, co já, a je z toho totálně v prdeli. Jako samozřejmě, že studium, a dalších milion věcí v životě, je voser. Ale člověk se nad to holt musí povznést a neposrat se. Vždycky to ňák dopadne. Klíííd. Hlavně nezapomenout dejchat.

Místo abych šla spát, píšu sem. Jsem pořád ještě nalitá. Škoda, že už jsem doma, ale v nejlepším se má odejít přece. Z metra jsem vylezla na opačný straně a nějak jsem se dokutálela domů. V tom mrazu člověk docela vystřízliví.

Stal se zázrak. Pozdě, ale přece. Začala jsem psát bakalářku.

Fajn, jsem střízlivá, tudíž v prdeli. Občas taky ne. Co mě vlastně tak odlišuje od ostatních? Nemám práci, bydlím s rodičema, už asi nikdy nezhubnu. Tyhlety problémy má skoro každej. Takže asi netrpím víc, než průměrný člověk moderního světa.