Fajn, jsem střízlivá, tudíž v prdeli. Občas taky ne. Co mě vlastně tak odlišuje od ostatních? Nemám práci, bydlím s rodičema, už asi nikdy nezhubnu. Tyhlety problémy má skoro každej. Takže asi netrpím víc, než průměrný člověk moderního světa.
Sedím si tu v pokojíku se svými třemi zvířaty a říkám si pohoda, džez. Když nejde vo život, jde vo hovno, že jo? Každýmu říkám - jako na povzbuzení (protože věřte nebo ne, ono je fakt hodně lidí, co se cejtěj totálně v prdeli) - že život stojí za hovno, ale to nemusí nutně znamenat, že člověk musí na světě trpět. Bez těch hoven, do kterých šlapeme, bychom si ty naše světlé hoven prosté chvilky nedokázali tak vychutnat. Se vsaďte, že ne. No a taky proto jsem začala chlastat. No a co?! Našla jsem člověka, který ve mně probudil dávno zapomenutou vášeň. Vášeň pro chlast. Ne, nechutná mi to. Ale ten pocit, co přijde po deseti panácích, stojí za tu pětistovku, co nechám někde v hospodě.
Neřeším trable s chlapem (protože nejsem zamilovaná) a poslední půlrok jsem život milovala. Měla jsem práci, která mě bavila. Poznala jsem tam množství úžasných lidí. Kdyby mě tam nevzali (a hlavně jsem se o tu práci vůbec nemusela ucházet, když to bylo jen na půl roku), tak se s těmi lidmi pravděpodobně v životě nepotkám. Dlouho jsem si myslela, že jsem asociál. Teď už vím, že jsem narážela jen na ty, kteří byli úplně někde jinde. Intelektově nebo jak. Takže mám teď hroznou radost, když si s někým sednu, když mě má někdo rád a chce se mnou trávit čas. Vážím si toho a přijde mi to neuvěřitelné. Pořád v sobě nosím traumata ze základky, kdy jsem patřila do menšiny neoblíbených. Teď už vím, že mezi ty blbečky, kterých je vždy a všude víc, jsem ani zapadnout nikdy nemohla.
Od října studuju. Přihlásila jsem se na vejšku. Teď je zkouškový a já už to všecko, až na jednu zkoušku, mám. Vyrazi
Jsem lempl a vždycky jsem byla. Na tom se nic nezmění. I když kamarádka pravila, že už jen ten fakt, že jsem se ke studiím vrátila zcela dobrovolně, o nečem vypovídá. Já nevim. Furt aby měl člověk s něčím ňáký nervy. Přitom chci jen kouřit a pít a scházet se s kamarády a koukat na Bones. A třeba si koupím parfém. Je mi už skoro třicet let a nikdy jsem neměla parfém. 680 korun za 50 ml. To není tak moc... Sice platit za ňákou vodičku, která na mym životě stejně nic nezmění... Ale ten název! Marry me! Super! Hele, ale já nechci, aby si mě někdo bral. Chci "jen", aby si mě někdo chtěl vzít.
Dobrou noc, mám vás ráda :-)