No a jelikož máme najednou tak hnusně, tak se se Lvicí vrátíme zpět v čase a zavzpomínáme na krásnou slunnou neděli.

Zase další dement. Jak by řekl Angličan: "He is mental!". Jo, jo, prostě mentál.

Tak jo, úpadek. Na zumbu jsem dneska nešla. Když mám jít sama, tak se k tomu prostě nedokopu. Šla bych místo toho na vodní dýmku, ale nemám s kým. Beztak se mi atmosféra v českých podnicích, kde nabízejí vodnici, nelíbí. Jsou to totiž čajovny. Nemám ráda to poklidné prostředí alá Tibet, kde sedí lidi v batikovaných tričkách a s dredy na hlavě (a možná i někde jinde).

Nevim, jak dlouho to vydržim. Bydlet u našich. Vadilo mi to už v deseti. Teď už to ale není jen o věčném vyptávání, otravování a ztrátě soukromí. Je to dost depresivní, když si uvědomím, že tady zkejsnu možná na furt. Nemám kam jinam jít a nevím, jestli se to v dohledné době změní. Vyhlídky na zlepšení situace prostě nejsou.

Ano, už dnes mám to důležité rande s cizincem. Při vyslovení slova "rande" si připadám jak patnáctka. Je to vůbec rande, když spolu ještě nechodíme? Já si ale představuju, že spolu chodit budem, takže jsem nervózní jako pes. Přitom o nic nejde.

Představte si, že mi na ten můj českej inzerát odpověděl Holanďan. Je to novinář. Bydlí v Praze a je o sedm let starší.