Den 2. – San Diego Zoo

Zkusim si vzpomenout, jakeze vsechny zoo uz jsem mela tu cest navstivit: prazskou (nejlepsi!), libereckou (nepamatuju), jihlavskou (mala, ale hezka), bratislavskou (nepamatuju), schonbrunnskou (tam maj koaly a pandy), istanbulskou (nemaji tam slony, ale zato maji super kakadu, ktery se dal hladit), losangeleskou (nic moc), newyorskou v Central Parku (mala, ale plusem je to, ze je v NY :-))), a ted nedavno tu v San Diegu (nenasla jsem tam lachtany!). Silne uvazuju o navsteve zoo v Santa Barbare a v Palm Springs. A kdyz jsme byli v San Franciscu, tak se nam zoo do programu uz nevesla.

Nejdriv jsem byla mile prekvapena obrovskou rozlohou a mnozstvim vseljakych stromu, diky kterym byl vsude stin. Pozdeji me zacalo stvat, ze se tam nedalo vyznat. Sipky nas navigovali porad dokola a mapa velikosti prosteradla taky nepomahala. Neprislo mi, ze ta zvirata mela nejak vyjimecne obrovske vybehy. Spousta mista tam zabirali ptaci od A do Z a vseljake ty druhy koz, ktere jsme museli vecne obchazet, abychom se dostali k tomu, co nas zajima. Ja jsem teda hlavne musela videt slony, kteri tam jsou nejak nove. Zrovna jsme tam prisli na jednu z poucnych prednasek o slonich chodidlech. Slon byl po celou prednasku za mrizemi a krmen byl salatkem. Hezky stal na jednom miste, vystrkoval chobot a bral si listy salatu. Obe nohy mel po celou dobu v kbeliku s vodou (kazdou v jednom). Na pokyn z kbeliku vystoupil, pres mrize je podal osetrovateli, a ten mu do tech chodidel za odmenu pichnul neco cervenyho. Vysvetlil nam, ze sloni, stejne jako lide, z lenosti pri chuzi soupou nohama. Chodidla se jim pak, stejne jako nam podrazky, osoupou, a to se pak musi resit dukladnou pedikurou.

Pak tam meli koalky. Vsechny spaly. Sice roztomile, ale stejne. Byla tam cedula, ze koaly spi osmnact az dvacet hodin denne a zbytek casu, co jsou vzhuru, tak ji. Proste pohoda. Jen jedna koala byla vzhuru, ale to asi proto, ze mela mimino. Ale stejne aspon zivala.

A u pand meli dobrej system ocumovani. Z jedny strany byl vchod, z druhy vychod. Clovek vesel a az to cely prosel, tak zas vylez. Nesmelo se tam zastavovat. Pandy pry nemaji rady neklid a hluk. Byla tam jedna pani, ktera prednasela o pandach, a zaroven nas popohanela v chuzi. Na jeji hlas jsou pry ty pandy zvykle od malicka.

Ke konci dne, kdy uz jsme v nohach meli tak dvacet kilaku (a polovinu z toho jsme zbytecne chodili v kruzich kolem ptaku a koz), jsme uz pekne vsechna zvirata nesnaseli. Z poslednich sil jsme se ale jeste donutili podivat na par poslednich dulezitych kousku. Myslim, ze to byli velbloudi, klokani a jeste neco.