Komentář, na který odpovídáte

17. 08. 2007 - 00:27

tenisak*: A 69 kapitola Vstávám a potácím se, bloudím. Kdybych alespoň věděl kde mám stroj, kde jsem a kde je zrzek? A ten hlad mně trápí tak dokonale, jako by v n břiše jezdil parní válec, válcující má střeva i žalůdek. Vydal jsem se tedy lesem, nevědě kam kráčím. Asi po třech hodinách jsem narazil na lesní cestu, která byla nějak povědomá. Ano, je to jasný. Po téhle cestě jsem včera kráčel. Teď již nebylo těžké najít stroj, a připravit zrzkovou záchranu. Cestou jsem snědl tři houby, a otrhal nějaké bobule na křoví, nevím co to bylo. Lehl jsem si do stroje a vyčerpáním jsem usnul. Probouzím se k večeru a vydávám se na cestu do sídla zla. Z dálky vidím blesky, začíná pršet. Listí na stromech šumí, ptáci přestaly zpívat. Zrychluji tempo,mám u sebe kuličky a B 72, to pro případ, kdyby se něco nepředvídatelného stalo. Teleportem jsem se přesměroval k té nejzadnější budově, u které jsem ještě nebyl. Budova měla zamřížovaná okna, usoudil jsem proto, že tady musí věznit zrzka. Venku hustě pršelo, byl jsem celý mokrý, nelíbilo se mi to, co jsem ale měl dělat, zrzka přeci musím zachránit. Blesky ozařovaly okolí světlem, jako ve dne a ihned následovaly salvy hromu. Bylo to jasné, bouřka je přímo nad námi. To by mě a zrzkovy mohlo pomoct. Nakukuji do tmavých oken jestli něco neuvidím. Neviděl jsem nic. Obešel jsem tedy budovu z druhé strany. Jediné okno svítilo. Opatrně jsem se přiblížil k němu a nakukuji dovnitř. Viděl jsem zrzavou hlavu, to by mohl být on. Přitlačil jsem čelo na sklo, abych viděl lépe. Byl to zrzek. Byl úplně nahý, v předklonu a ruce měl mezi nohama provleklé a připevněné za trubku. Po jeho pravici stál stůl, na kterém ležel voják. Pravděpodobně spal. Okna na této straně nebyla zamřížovaná, jako tomu bylo z druhé strany budovy. Strčil jsem tedy do okenního rámu pokusiv se, jestli ho otevřu. Nešlo to, budu se tedy muset dostat dovnitř dveřmi. Rozhlížím se, a čvachtavým krokem v mokré trávě, si to šinu přímo k prvním dveřím, které jsem viděl. Měl jsem docela štěstí, že byly otevřené. Vlezl jsem tedy dovnitř, oklepal se, rozhlídl, hlasitě si krknul, k tomu přišla neuvěřitelná škytavka, a nakonec hlasité kýchnutí, kterému nešlo zabránit. „ Pako, to jsi ty? To je dost, že mně jdeš vystřídat.“ Slyšel jsem z pozarohu. Koukal jsem se do očí mladému vojákovi. Ten, jak mně spatřil, okamžitě ihned sáhl po kudle za pasem, chtě se semnou prát, nebo snad, nedej bože podříznout. Byl jsem však rychlejší a vystřelil z mé B 72. kluk byl na místě mrtev. Ohlédl jsem se na všechny strany, zdá se, že tu byl sám, nikde nikdo. Odtáhl jsem ho do místnosti, kde byl zrzek, okem jsem zjistil, že zrzek je připoután pouty, vojáka položil na zem, a začal jsem ho šacovat. Našel jsem klíče, zrzka odemkl. Kluk padl vyčerpáním k mým nohám. Jeho tělo bylo samé šrámy, viditelné byly i popáleniny. „ Zrzoune, vstávej, prosím“ budil jsem ho, maje v očích slzy. Vedle na zemi ležely jeho šaty. „ Vstávej, musíš se obléknout a vyrážíme pryč, musíme rychle, slyšíš? Rychle.“ Zvedl hlavu a polohlasně vzlykl „ pít, prosím, pít“ hlava mu opětovně spadla na zem. Rozhlídl jsem se, na stole byla lahev minerálky a sklenička. Nalil jsem trochu minerálky do skleničky, vzal jsem zrzkovu hlavu na svá prsa, hezky si ho podržel, a namočil jsem mu rty. Zrzek si oběma rukama chytil skleničku a začal pít. Zdálo se, že je vyhráno. „ Dobrý?“ zeptal jsem se. Přikývl. „ tak se obleč, musíme rychle pryč“ přikázal jsem, pochopil. Bylo na něm vidět, že je rád, že mně vidí. Popadl jsem teleport a namířil jsem to rovnou ke stroji. Zrzek padl vyčerpáním a spal jako dudek. Ať se prospí, říkal jsem si. Musela to být pro něj hrozná zkušenost.