Prvni, na co se me svagrova zeptala, bylo: Kde je Lufinka?. Lufinka je na tabore. Nakonec neskoncila u te "slusne" pani, protoze ta mi to zrusila pote, co jsem ji odmitla dat cislo moji kreditky pro pripad, ze by Lufa potrebovala k veterinari. Tak jsem kontaktovala tu pani "psychopatku" s plesatymi psy a ta mi byla ochotna Lufinecku pohlidat. Timto se ji musim omluvit a uz ji psychopatkou nazyvat nebudu. Takze jsme k ni v patek vecer jely a Lufinka poprve videla Hollywood. Vypadalo to, ze se Lufince klec pro hosty zamlouvala. Je vetsi, nez ta, co mame doma. A Lufa hnedka skocila na zachudek a vykakala se. Pani na me udelala obrovsky dojem, kdyz dokazala Lufinku bez problemu vyndat z prepravky a posleze drzet v naruci. Lufa me nic takoveho delat nenecha. A papousek te pani byl tentokrat v dobre nalade a na prvni pokus odpovedel na otazku, jestli ptaci umi mluvit. Rekl, ze ptaci mluvit neumi. Nekdy v techto dnech by mi ta pani mela napsat email, jak se Lufince dari, a poslat fotky. Budu vas informovat. Taky jsem se dovedela, jak to presne bylo s tim Animal Planet, co u te pani nataceli. Animal Planet meli novy porad, ktery byl o tom, jak lepe zit se zviraty. Tahleta pani se tam prihlasila a oni ji vybrali. Oni tem lidem predelali a zorganizovali dum nebo byt, aby se tam vesla jak ta zvirata, tak aby se tam dalo i normalne zit. A pri te prilezitosti ji v obyvaku vybudovali kralikarnu s vysuvnou kleci pro hosty. Meli ji predelat i zahradu, ale porad se neujal, tak k tomu nedoslo.
Ale ted uz teda k tomu Turecku. Nejdriv jsme leteli do Chicaga. Kazdy si musel sam vytisknout palubni listek a pak jsme silene dlouho cekali, nez nam konecne nekdo nalepi cedulky na kufry. A pak jsme jeste mnohem dyl cekali na zamestnance United Airlines (s tema jsme leteli), aby nam zkontroloval pasy a hodil kufry na pas. Ti zamestnanci tam byli jenom dva. Jinak tam byl pouze letistni personal. No hruza. Ten check in i stou frontou trval snad hodinu a pul. Jesteze jsme byli na letisti uz tri hodiny pred odletem.
Ani jeden z letu nemel zpozdeni. Poctive jsem zvykala svou Travel Gum a nic mi nebylo. Jo a prestoze jsme na letisti byli tak brzo, tak v letadle zbyla posledni tri mista a tak jsme sedeli kazdy zvlast. Do Istanbulu jsme leteli s Turkish Airlines. Let byl hrozne dlouhy a sedacky male. Sedela jsem tam jak vorvan a absolutne nechapu, jak se tam muze vejit takovy dvoumetrovy chlap. Nesnasim tesnotu. I veskere obleceni si kupuju vetsi. Ale jinak teda Turkum nemam co vycitat. Let byl luxusni a letadlo bylo mensi nez maji treba Lufthansa nebo British Airways. Po stranach byly jen dvousedacky, misto obvyklych mist pro tri, takze jsme meli krasne soukromi. Manzel chtel sedet u okynka a ja zas u ulicky, abych mohla kdykoli na zachod. Takze spokojenost byla na obou stranach. Kazdy jsme meli svou televizku s filmy, serialy a hrami. S manzelem jsme hrali namorni bitvu a ja prohrala. Koukala jsem jen na serialy, protoze jsem byla hrozne unavena a na nic dlouheho jsem nemela silu. Taky byla pruda, ze ovladac byl na vnitrni strane opiratka na ruku. Nemohla jsem ho vyndat, neb jsem ho mela zavaleny bokem. Po veceri se zhaslo a vsichni chrapali. Jenom ja jsem cumakovala do tmy nebo chodila po letadle jak bila pani na hrade. Druha polovina letu byla zajimavejsi, protoze jsem znicehonic zacala hrozne kejchat a smrkat. Ze srandy jsem prohodila, ze na palube nekde musi bejt kocka. A taky ze jo! Kdyz jsme pristali, tak si jeden pan nasadil batoh a v nem sedela kocicka! A uplne nejlepsi bylo, ze jsme kazdy dostali malinkou kosmetickou tasticku na zip. Je kremove barvy a ja mam dve, protoze manzel o ni samozrejme nema zajem. Mela jsem z toho desnou radost. Miluju tasticky zdarma! Uvnitr byl balzam na rty (za to davam Turkish Airlines dalsi velke plus), spunty do usi, ponozky, rouska na oci, kartacek a zubni pasta.
Na letisti v Istanbulu jsem vystala hroznou frontu na pasovou kontrolu. Manzel uz na me davno cekal s kufry. A pak uz jsme jen jeli krasnou tureckou zacpou. Na silnici o dvou pruzich se auta snazila jet ve trech pruzich. Pod kola skakali lide, kteri tu prechazeji kdekoliv. Tady totiz maji prednost auta pred chodci. Vedle nas jela nevesta a kolem auta ji krouzili naky mali kluci a zebrali. Je to prej tradice. No a vcera jsme sli na kratkou prochazku po centru, kde jsme si dali lahmacun (turecka pizza) a ayran (lehce slany jogurtovy napoj). Manzelovi jsme koupili tricka a kratasy a pak jsme zasli do kociciho obchodu, kde jsem kamaradce koupila sadu dvou hrnicku s podsalky. S kocickama samozrejme. Ona je kockama posedla. A uplnou nahodou jsem se dopustila smlouvani. Zapomnela jsem, ze se v Turecku vsude smlouva. Ukazovala jsem manzelovi, co bychom jim mohli koupit a on se ptal prodavacky, kolik to stoji. Ja anglicky na vsechno rikala, ze je to moc. Ne, ze by to bylo predrazene, ale ta kamaradka s manzelem nam minule z Turecka privezli takovej hnus za par supu, tak jsem jim nechtela kupovat buh vi co. Ta prodavacka mi vsechno rozumela a nakonec nam dala slevu :-) A ja si akorat koupila zmrzlinu od Algidy. V USA takove dobroty nemame. Nejradsi mam Misu a jahodovou dren, ale Cornettem taky nepohrdnu. Jo, Cornetto sladke srdce maaa...