Muj americky sok

Na jednom webu mi mel vyjit clanek na tema kulturni sok, ale nevysel. No jesteze mam ten blog :-) Mozna se pokusim o pokracovani. Uvidim, na co si jeste vzpomenu.

Sok je preci jenom dost silne slovo. Prijela jsem sem z Prahy, takze zas takovy sok mezi kulturami to nebyl. Vedela jsem, jake to je, letet letadlem, jak se plati kartou a jak se jezdi metrem. Jenomze at uz jste clovek z pralesa nebo z velkomesta, v cizi zemi jste proste sam. Ja jsem mela kamaradku televizi. Moje hostitelska rodina me naucila, jak se ovlada TiVo. TiVo bylo pro me sokem, ale v pozitivnim slova smyslu. Nahravala jsem si kde co a pak na to koukala cely noce. Chtela jsem si i pujcovat filmy z videopujcovny, ale nedovolili mi to, neb jsem nevlastnila platebni kartu. A tak jsem si od poulicniho prodavace v metru koupila dva filmy. To byl teda sok, kdyz jsem doma zjistila, ze ty filmy byly nahrane na obycejnou kameru pri navsteve kina, takze se na to koukat nedalo.

Do Ameriky jsem priletela jako aupair. A jen tak mimochodem, jeste jsem nenarazila na Americana, ktery by vedel, co to slovo aupair znamena. Musela jsem projit nejakym tridennim skolenim v Connecticutu. Byla jsem v cizi zemi, kde jsem neznala ani zivacka, a soupli me do pokoje se tremi cizimi divkami. Nikdo si me nevsimal, nikdo se se mnou nabavil. Mezi aupairkami se tvorili skupinky holek, co mluvily stejnym jazykem. Jidlo mi nechutnalo, takze jsem mela porad hlad. Prvni noc jsem vubec nespala, protoze ty holky nechaly rozsvicenou lampicku a ja nevedela, jak se vypina. Proste jsem nemohla najit vypinac. Taky jsem mela problem s topenim, ktere celou noc neskutecne hucelo.

Skoleni spocivalo v tom, ze jsme musely osm hodin sedet na zidli a poslouchat prednasky vseho druhu. Pamatuju si, ze nam zduraznovali dulezitost cisla 911 a ze Simpsonovi nejsou vhodni pro deti. Jedna z tech nasich vedoucich si vsimla, ze se nezapojuji do kolektivu a ze jsem celkove zamlkla. Vzala si me stranou a zacala do me hustit vseljake ty psychologicke nesmysly, jenomze na to ja neverim. Moje psychologie je takova, ze clovek si nakonec stejne vzdycky musi pomoct sam.

Co se jazyka tyce, tak s tim jsem problemy nemela. Anglicky jsem se ucila od druhe tridy, takze od sedmi let. Po x letech studia byla moje znalost anglictiny porad na hodne pasivni urovni, ale kdyz vas hodi do vody, tak s sebou zacnete mrskat uz z pudu sebezachovy. I kdyz mi teda bylo trapne rict i to, co jsem umela. Proste jsem se stydela mluvit. Slyset se mluvit anglicky mi prislo hrozne neprirozene. No ale treti den ve Spojenych statech jsem uz mlela jak mlynarka. I kdyz je treba zminit, ze britska anglictina, co do nas hustili ve skolach, se od te americke proste lisi. Ale celkove se tu skutecnou zivou anglictinu (ne tu ucebnicovou), tak jak se pouziva, naucite az v anglicky mluvici zemi. Ucili nas, ze "How are you?” se pouziva opravdo hodne. To je pravda. Ucili nas, ze odpovedi je "Fine.” To uz pravda neni. Odpovida se tu "Good.”

Pak si pro me prijela moje hostitelska rodina. To byl ten nejvetsi sok. Nejdriv me mrsknou do hotelu se stovkou cizich holek a ted mam jako zit s uplne cizi rodinou? Jestli se koukate na Vymenu manzelek, tak vite o cem mluvim. Kazda manzelka jde do cizi rodiny, a to prosim pekne jen na dva tydny a jen v ramci Ceske republiky, a po par dnech je z cele situace uplne na prasky. Mam problem zit s cizimi lidmi a to jsem tim musela pozdeji projit jeste jednou – se spolubydlicimi.

A nakonec odkaz na jeden zajimavy clanecek (v anglictine), ktery poukazuje na tzv. kulturni sok naruby, ktery zakusi lide, kdyz se vraceji z ciziny domu. A me to asi taky ceka.