To jsou nervy do konzervy

Zase delam autoskolu. Uz potreti v zivote. V lednu jsem opet uspela u pisemneho testu a tak ted muzu ridtit s tim, ze vedle me bude nekdo sedet. Delam ted uz pokroky, ale pri tom mym tempu bych do autoskoly potrebovala chodit jeste pet let. Aspon, ze to tady funguje tak, ze me instruktor vzdycky vyzvedne pred barakem. Jezdim hezky 35 mil za hodinu, ale ted uz se vubec nebojim – naopak mi prijde, ze se vlecu. Dneska mi bylo na papire vysvetleno, jak se prejizdi z pruhu do pruhu. Je to teda veda. Ale ta prednaska mi pomohla. Hezky mi tam nakreslil auticka, ktera ridila Maria, Pedro, John a ja. Pochopila jsem, co vsecko mam sledovat ve zpetnem zrcatku. Je videt, ze moc prakticky zalozena nejsem  :-)

No nevim. Snad ten ridicak ted uz udelam. Prece nejsem debil. Nejsem, ale jsem hroznej posera. Aspon kdybych byla schopna jezdit tady po udolicku – do skoly, s Lufou na veterinu, nakoupit, do knihovny atp.

Dalsi nervy jsem mela v sobotu. To to ale ve mne vrelo. Sli jsme k Mustafovi na party. Grilovacka, krajela jsem zeleninku na salat, popijela cooler, dozvedela jsem se, ze si Mustafa v Turecku nasel pritelkyni a ze mu nabidli praci ve Svycarsku. Vsechno bylo v pohode. Az do doby, nez jsme zacali hrat Monopoly.

Moc se mi hrat nechtelo, ale nechtela jsem to ostatnim kazit. Byla jsem jedina, kdo si pamatoval pravidla. Kazdy prazdniny jsme na chate hrali Dostihy a to je vlastne to stejny jako Monopoly. Po dvou hodinach me to prestalo bavit uplne a po dalsich dvou jsem vypadla. Sedela jsem na gauci, cumela pred sebe a nikdo nic. Ostatni pokracovali vesele ve hre a neuvedomovali, ze se desne nudim. Takova arogance. Co si jako mysleli? Pet lidi si hraje a jeden chudak, co vypad, tam blouma po dome. Manzel mi navrh, at spim. Spim sice rada, ale tohle sitauce na spani nebyla. Na TV jsem koukat nechtela, neb tam davaj jenom samy reklamy. A na internet jsem nemohla, protoze Mustafa ma zavirovanej notebook. V celym dome nebylo nic ke cteni. Samy bible a jeden roman v turectine.

Ubehla hodina a pul a ja myslela, ze je postrilim. Chtela jsem si zavolat taxika, ale pustili mi tam na pul hodiny hudbu a nic. Po dvou hodinach manzel konecne pochopil a rek jim, ze my dva uz pujdem. Predal sve pozemky, domy a penize nekomu jinymu, a ti zbyli ctyri tam snad hrajou doted. To se prece neda hrat takhle dlouho! Popadla jsem svoji kolu a vylitla z baraku, aniz bych se s nima rozloucila.