Na Vánoce se hodně kouká na televizi, že jo? Na tak s válením na gauči jsem začala už včera. Pustila jsem si nádhernej film Hachi s Richardem Geerem. Je to podle skutečného příběhu o pejskovi, který chodil devět let naproti na nádráží svému páníčkovi, přestože ten už byl dávno mrtvý. Až ten pes, Hachi, na tom nádraží zemřel. To bylo tááák smutný! Bulela jsem jak želva. Hrozný, málem mi to urvalo srdce. Pak jsem si teda na uklidnění pustila český film Babičky dobíjejte přesně. To jsem snad nikdy neviděla. Taky výbornej film, ale naštěstí komedie. Taky jsem se stihla přihlásit do té soutěže o práci snů. Tady to bylo ještě 23., ale u vás už to byl Štědrej den, tak to jsem si jako nadělila. Ovšem konkurence je obrovská. Je tam strašně moc opravdu nádherných fotek. Čili nic nevyhraju a tak jsem si ještě nadělila krásný hodinky. Objednala jsem si je na internetu a ve skutečnosti jsou ještě lepší než na tý fotce. Zatím je nenosím, ale až si je vrazím na zápěstí, tak se vsadim, že mi je budou lidi chválit. Moje současné hodinky už mám 11 let a pořád jdou a vypadaj jak nový. Svině jedny.
Na Štedrý den jsem si udělala lososa s takovejma kuličkama se špenátem a ňákou krémovou omáčkou a podruhý jsem ho měla se žlutou rýží s rozinkama. Zatím, co se losos připravoval v troubě, tak jsem si udělala takový jako dort. Jednou jsem to jedla v práci na vánočním večírku. Připravil to táta jedný kolegyně. Já z toho tenkrát byla úplně na větvi. Tak mi to chutnalo. Teď už mi to ale moc nechutná. Slyšela jsem, že jsou lidi, kterým nechutná, co si sami připraví. No ale ke snídani se to bude třeba hodit. S válením u televize jsem ovšem nepřestala. Už mám za sebou tři díly Takové normální rodinky a komedii František je děvkař. Tři veteráni mi jdou přehrát jen na počítači, tak na ty se podívám jindy. Mám v plánu i Takovou normální rodinku z roku 2008.
Někde jsem četla, jak strašně moc Čechů oslaví Vánoce samo. A že se nejedná ani tolik o starší občany, kterým už partner zemřel, ale zejména o mladé lidi. Takže když je teď v Praze tolik singlů, tak tam akorát hezky nenápadně zapadnu. Jen by nějak mohli zlevnit ty malé byty. Od 24. jsem úplně sama. Ve tři ráno odešel manžel do práce a pak už jel rovnou na letiště. Den předtím jsme spolu šli do banky, aby mě odříz od společeného účtu. Ptal se mě, jestli nechci jít na drink. Já řekla, že ne. Pak mi nabízel, že mi nakoupí ňáký jídlo, to jsem taky odmítla. Nechtěla jsem nic. Ve mně se ty slzy kupily, že jsem akorát chtěla dojít domů a někam si zalézt. Naše poslední konverzace se konala, když jsem se vrátila z procházky s Jessie. Bavili jsme se o tom, že čůrala i kakala, a pak ještě o váhovém limitu zavazadel pro mezinárodní let. To už byla asi jedna ráno, tak jsem si vzala prášek na spaní a zalezla do ložnice. Moc jsem toho stejně nenaspala. Manžel se s někým vybavoval na Skypu, pak jsem na něj houkla, ať vypne topení, a pak najednou bouchly dveře a byl fuč.
Psala jsem mu SMSku, že se jako ani nerozloučil. On mi volal, že si myslel, že už s ním nechci vůbec mluvit. To měl pravdu, ale stejně jsem si myslela, že ještě přijde za mnou a rozloučí se. Říkal mi, že se kdyžtak ještě můžu stavit na letišti. Já nebyla schopná mluvit ani do toho telefonu, tak co bych mu říkala osobně? A taky řek, že si můžem promluvit, kdykoli budu chtít. Jako na Skypu? O čem bychom se asi tak bavili? No pěkně jsem to obrečela. A všecko zase pěkně dokola analyzovala. Vzpomínala jsem na staré dobré časy a uvědomovala si všecko to špatné, co mi proved. Vždyť on si ani nepřečet ten jeden jedinej článek, kterej mi tu v Americe vyšel! Pak jsem si zas začala říkat, že jsme se k sobě prostě nehodili. On nesnáší ticho a já zas hudbu. On chce jít stanovat do pouště a dalekohledem pozorovat hvězdy, kdežto já jsem tu hrozně chtěla jet na plavbu lodí do Mexika. On chce dítě (o které by se nestral), já děti nechci (o které bych se musela starat). Je to prostě v prdeli, ale musím se snažit být pozitivní a vydat se vstříc novým zítřkům.
Přemýšlím, co se snubákem. Moc se mi líbí. Vybrala jsem si ho sama. Nejdřív jsem si myslela, že ho budu nosit dál, ale na jiném prstě. Později jsem to zavrhla. Bylo by to divný. Pak jsem myslela, že ho prodám. Jenomže mi nabízeli peníze jenom za to zlato. Brilianty by si jen tak nenápadně vzali zadarmo. To taky nepřipadá v úvahu, takže mě napadlo, že bych si ten prsten nechala předělat na jiný. Aby mi z toho udělaly trošičku designově jiný. Nevím, kolik taková změna stojí a hlavně, aby si ty brilianty nenechali a aby mi tam nedali obyčejný zirkony. Aby mě neošidili, páč já bych prd poznala. No a už asi tři roky mám tady zálusk na jeden krásnej prstýnek. Maj ho tam pořád ve výloze. Pravidelně se na něj chodím koukat. Chlápek by mi ho dal za poloviční cenu. Jenomže i tak by to bylo hrozně moc. Jenomže když už mně se něco tak strašně moc líbí, tak to teda už musí bejt. Nevím, jestli za tím stojí jen moje marnivost a nebo si to můžu odůvodnit jako vzpomínku na Ameriku a nebo jako symbol začátku nového života.
A pejska už nemám. Pokud jsem ji nevenčila každé dvě hodiny (a to i v noci), tak mi čůrala doma. A to já nemůžu trpět tohleto. Asi se nastydla, ale veterináře jí platit nehodlám. Na hotelu měli i před svátky naštěstí ještě volno, tak jsem ji tam prdla. Chudinka, bylo mi jí líto. Ona jinak byla moc hodná. Pořád za mnou doma chodila a když jsem jí něco řekla, tak se jí rozzářily oči a ocáskem vrtěla jak blázen. Když jsem byla v koupelně, tak oddaně čekala před dveřma. Každou noc spala se mnou v pokoji. Ležela hezky u postele. Měla jsem tu po Lufince hračku, kterou jsem ji dala. Byl to růžovej Pokemon. Ona ho pořád nosila v tlamě. Snad jí to v tom hotelu ňák pomůže přežít.
Pokud se právě válíte u televize nebo u počítače stejně tak jako já, tak vám přeju šťastné a veselé válení. Nedávno jsem objevila seriál Cukrárna. Už jenom ta jeho znělka mě vždycky tak pozitivně naladí. Protože život je prostě doopravdy hořkoslaně cukrový...