Bratislava & Ice Hockey World Championship 2011

Tak jo, byla jsem teď čtyři dny v Bratislavě. Mám tam babičku a hlavní důvod, proč jsme tam s mámou jely, byl rozptyl dědova popela. Děda umřel už v únoru, takže to nebylo tak brutální. Na pohřbu jsem naštěstí nebyla, protože to jsem ještě byla v Americe. A navíc to byl hromadný rozptyl, což se na první pohled může zdát divný, ale babička to tak prej chtěla, i když tvrdí, že o tom neví, ale bylo to tak prostě lepší. Bylo tam šest uren a pozůstalí šesti lidí. Popel se rozptyloval na loučce pod obrovskou skálou a nejzajímavější bylo to, že každý popel měl jinou barvu. Šlo to od bílé, přes béžovou a hnědou, až po tmavě šedou.

Masaryk je v Bratislavě nově.

Takhle bílej hrad snad nemaj nikde.

Takže jsem tam nebyla na hokeji, jak si každý, kdo slyšel, že jsem v té době byla v Bratislavě, určitě myslel. Ale něco hokejové se na mě pobytem v tom městě přilepilo a fotky mám i hokejové. Rozptyl byl v pátek 13. Ten den jsme i prohráli se Švédama. Fakt jsem věřila, že to zas bude na zlato. Viděla jsem zápas se Slovákama i Rusama a to nám to šlo jak po másle (přestože se nás ten magor Arťuchin pokusil vyvraždit). Zápas se Švédama jsem neviděla, ale včera jsem na náš souboj s Rusákama o bronz koukala. Zase jsme hráli skvěle. Hlavně jak Rachůnek Arťuchinem vysklil plexisklo! :-))) Nechápu, jak ho tam hodil toho stošestnáctikilovýho kolosa.

Slovenskýmu hokejistovi to moc slušelo.

Kdežto ten náš byl chudinka ňákej nedodělanej. Furt mi neni jasný, co jako miluje.

Já vim. Asi ten hokej, ale je to divně udělaný.

Na Slovensko jsem jezdila odjakživa. Hlavně v létě jsme tam se ségrou měsíc vegetily na chatě. Bylo to kousek od Bratislavy, ale v Bratislavě jsme vlastně nikdy nic nedělaly. Když jsme byly u babičky a dědy, tak jsme akorát tak šli nakoupit, s dědou dopoledne na procházku a jinak prarodiče pili kávu, babička si tenkrát k tomu ještě dávala cigatretku, po obědě myslím spali, luštili křížovky, po kávě běžel nějaký seriál nebo cestopisný dokument v němčině a pak byly zprávy. Koukalo se na slovenské a české a pak na počasí z Rakouska. My jsme se ségrou taky hodně koukaly na televizi. Děda nám toho vždycky hodně nahrál. Pamatuju si Macha a Šebestovou.

Děda držel strašně přísnou dietu a jak dopad. Jednou nebo dvakrát do roka si dal makový koláč. To byla jediná sladká věc, kterou jed. A koupil si to za odměnu, když šel od doktora, kde mu měřili cholesterol, který měl samozřejmě vždy jak z učebnice. Když umřel, bylo mu myslím ňák 83 nebo 84. To je vysoký věk, ale klidně tu mohl být třeba o 6 let dýl. Každé ráno chodil na procházky a dokonce si domů koupil trenažér. Takových uvědomělých dědečků je málo. Tuhle jsem viděla chlapa, který jen co vylezl z řeznictví, vytáhnul z tašky tlačenku a cpal ji do sebe div ne i s tim papírem. Dědovi ta asketická životospráva moc nepomohla. Asi to stejně máme všichni někde napsaný, kdy odejdeme.

Takže tu Bratislavu moc neznám. Babičku bolej nohy, tak jsme jely jen s mámou do nákupního střediska Eurovea. Nákupní střediska, ať jsou sebevětší, tak jsou vlastně všude stejná. Stejné obchody, stejné značky, pár fast foodů, laviček, fontánek. Ale tady to je u Danuje a na takovém nábřeží tam mají spoustu restaurací a kaváren s naprosto úžasným venkovním posezením. Pohodlná křesílka, obrovské polštáře na válení, posedět můžete i na vybudovaných molech a vše je dokonale zastíněno, takže je tam fakt příjemně. Tam na jihu totiž bylo pěkný vedro :-) To posezení mi připomínalo v Istanbulu ten nejslavnější shluk kaváren - Tophane, kam se chodí na vodní dýmku. Maj to sice hezčí, ale zas to nemaj u vody.

Díky tomu focení jsem si tam nakonec udělala hezký program a poznala jsem Bratislavu. A líbí se mi, jak je malá. Člověk pomalu všude dojde pěšky a nikdy se neztratí, protože to, co hledáte, bude určitě někde za nedalekým rohem. Třeba OD Slimák :-) Tam jsem nebyla, ale byla to konečná jednoho autobusu. Dvakrát jsem si zašla do kina (na Vodu pro slony a na Zkus mě rozesmát). Byla jsem v Palace Cinemas a v některých řadách byly jen dvousedačky pro páry! Ale to máme asi i v Praze, ne? No prostě další důvod, proč potřebuju chlapa!

Jenom ještě jak jsme přijely k babičce do bytu, tak to bylo docela drsný. Všechno tam bylo stejný, nic se nezměnilo, jen děda chyběl. Na jeho oblíbeným křesle seděla babička a četla. Prostě jsem ho všude viděla. Jak chodil dělat kávu nebo jak už si během zpráv chodil čistit zuby. Ráno nám ke snídani nosil čerstvý rohlíky...

Dunaj a mosty Nový most a Apollo.