Pes ze sna - aktualizace!

Vlastní sen mě dojal k slzám. No fakt. Probudila jsem se a měla jsem na krajíčku. To jsem nevěděla, že něco takovýho existuje. Ale proč ne, když se člověk může probudit celej roztřesenej strachy... nebo třeba orgazmem? :-)

Zdálo se mi, že jsem dělala někde na veterině, kde se specializovali pouze na uspávání zvířat. Byla tam dlouhá fronta majitelů se psy a já tam chodila s puškou a kdyby si to někdo rozmyslel, tak jsem ho měla zastřelit! Toho člověka! A kdyby utek pes - z tý fronty nebo z ordinace - taky jsem ho měla zastřelit.

Na řadu pak přišel velkej hnědej pejsek, kterej byl slepej a proto ho chtěl páníček utratit. Oči měl přikrytý jakoby půlkama žlutýho míčku na ping pong. Byl hrozně hodnej a když jsem ho přebírala, tak to i tomu páníčkovi rvalo srdce. Chvíli na sebe koukali a přestože ten pes neviděl, tak se takhle loučili. Páníček mu dal sbohem a šel do auta, jakože teda odjede. V tom se mi ten pes vysmek a běžel za páníčkem. Jenomže jak neviděl, tak zmateně pobíhal všude možně a páníčka nemohl najít. Ten pán už se neotočil a se svěšenou hlavou odcházel k autu. V tom jsem se probudila.

Vlhnou mi oči i teď, jak to píšu.

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Předtím jsem ale koukala na Toy Story 3 a tam je scéna, jak ten kovboj všechny opouští, protože chce zpátky za Andym, a ten jeho kůň dělá psí oči a chce jít s ním.

Úplně jsem zapomněla napsat, jak to vlastně pokračovalo. V realitě. Ano, ten sen se mi tak ňák přenesl do reálného života. A jak už to tak bývá, tak v reálném životě opravdu hodně jezdíme metrem. Teda aspoň my Pražané. Jela jsem i já. Za ségrou na oběd, což teda vůbec není podstatné.

Na jedné zastávce přistoupil slepec. Pomohla mu nějaká paní, která ale nenastoupila. Slepého kluka pouštěli sednout dva lidi, jenomže mu nic neřekli, takže věděl prd, že se mu tam nabízí dvě místa. Já stála a on si uprostřed u tyče sednul na zem. Složil si hůl a další přistoupivší si pak mysleli, že je to ňákej mentál.

Vystupovali jsme spolu na Národce a tak jsem se mu nabídla, že mu pomůžu. Ptala jsem se ho, jestli si takhle často sedá v metru na zem. Tak řekl něco v tom smylsu, že jako když není zbytí... Kus před náma šel pejsek s paničkou, který nevím, co všechno měl na obojku, ale cinkal. Ten slepec se mě zeptal, jestli to je slepecký pes. Nebyl, byl to jenom ňákej obyčejnej knírač. A vyčůral se tam! I o tom jsem kluka informovala a on prej: "To mu ten páníček dovolil?" A já na to: "On se ho neptal."

Ukázalo se, že oba jedeme stejnou tramvají, ale já jsem si ještě v Tescu potřebovala nakoupit. Když jsme vylezli z metra (Eskalátory zvládal levou zadní. Nechápu!), tak už tam tramvaj byla, tak jsem mu řekla, že už tu je a že jí snad ještě stihnem. On se dal do běhu, což jsem teda nečekala. Posledními dvěřmi nastoupil, rozloučili jsme se a já mu popřála hodně štěstí.

A nikdy nezapomenu, jak se mi jednou, když jsem byla ještě maličká, zdál sen, že jsem si do tašky zapomněla dát voskovky. Ten stres mě probudil a fakt - v tašce nebyly! Přibalila jsem si je, protože jsme měli kreslení a to by teda bylo, kdybych přišla bez voskovek.