Když se mě úřednice na pracáku ptala, co všechno umím, aby mi vnutila "vhodnou" doporučenku, tak jsem jí řekla, že tohle a tamto a ona prej: "Vždyť vy jste dobrá". Já na to: "Já vim". A ona: "Ale oni to nevědí, že jo?"
Ta to teda vystihla dobře. Byla jsem na stovkách pohovorů, ale nemůžu vůbec říct, že bych konečně věděla, jak na to. Akorát jsem zjistila, že pokulhávám v sebeprezentaci a neumím to ukecat. Prostě se neumím prodat. Klidně bych si i na něco hrála. Ale já to nějak neumím. Jsem prostě svá a upřímná. Nevím, jak působím, když na mě ten člověk má jen půl hodiny, ale asi divně. To, že umím anglicky, nebo co mám v životopise, bohužel pak už při tom osobním setkání nehraje moc roli.
Z jedné doporučenky vylezlo, že chtějí člověka s polygrafickým vzděláním. To já teda nemám. A zaměstnavatel doporučenky druhé požadoval střední nebo vysokou školu chemickou a plat 16 000. Ehm.
Jenomže jsem si říkala, že jsem sice nesympatická a divná, ale dementní nejsem. No a tak se stalo a já mám po půl roce hledání práci. Budu dělat v americké firmě, kde samozřejmě využiju jak angličtinu, tak svoje dovednosti v oblasti počítačové grafiky. Nastupuju 7. 7. Datum mluví samo za sebe, že? ;-) Plat je velice dobrý. Nestane se ze mě boháč, ale dají mi víc než dvacet tisíc a po mých zkušenostech mi to přijde jako malý zázrak. Dokonce i fajnové benefity budou. Tak teď jen čekám, že dostanu stůl u okna, abych si tam mohla vystavit tu orchidej, kterou jsem si slíbila jako za odměnu.
Má to ovšem jeden háček. Je to na dobu určitou a to prosím pouze do konce roku. Nevěším hlavu (jak dlouho mi to vydrží?), protože pozitvní přístup je teď klíčový. Řekla jsem si, že tam budu chodit každý den s úsměvem a budu makat jak ďas, abych jim ukázala, že stojí za to si mě nechat.