Jak jsem v metru nesbalila dalšího chlapa

Po každodenním vnitřním boji s pokušením, jestli zůstat v posteli a na všecko se vykašlat, jsem se přemluvila a dovlekla jsem své bezvládné tělo na tramvajovou zastávku. Nějaký žák základní školy měl hudbu ve sluchátkách tak nahlas, že si i červené vozy skákaly do rytmu jak jim to jen koleje dovolily.

V metru jsem si zabrala strategické místo u dveří. Druhé nejlepší po sedačkách. Nápisu "Neopírejte se o dveře" nedbaje, jsem se na ty dveře vší silou nalepila. Zakazuji si koukat na svůj obraz v protějším skle. Proč si kazit náladu hned po ránu, že jo? Radši koukám po ostatních. To mě baví.

Seděl, četl si. Černý vlasy, džíny, kožená bunda. Četl si Švejka. Ve španělštině. No jasně, že mě z celého vagónu musí zaujmout zrovna ňákej cizinec. Po chvíli se uvolnilo místo hned vedle něho. Běžim, skáču přes baťohy, zakopávám o nohy. Vyhrávám. Místo vedle Fernanda je moje! Pokaždé když sebou metro cukne, válím se Fernandovi po ruce.

Mám připravenou otázku. How do you like the book? Od knihy často odtrhává oči a zívá s hubou dokořán. Asi ho ta povinná četba moc nebaví. Také zívám, ale ústa si decentně zakrývám rukou.

Vím, že vystupuje tam, kde já. Já totiž pracuju v mezinárodních vodách a lovím tam cizince. Poznáte mě podle prutu vykukujícího z kabelky. Šine se ke dveřim a já k těm druhým. Představuju si, že půjde za mnou. Že oba zamíříme k Vietnamcovi pro banán a naše ruce se dotknou, jak budeme šahat pro ten největší. Začneme se smát a vyceníme na sebe vybělené zuby. Naše oči se setkají. Ještě, že jsem si včera v Sephoře koupila tu tužku na oči! A já se ho naprosto nenuceně zeptám "How do you like Švejk?".

Jenomže pravda je taková, že on asi vylez z metra na opačný straně než já. Takže už se asi nikdy neuvidíme, protože dneska jsem jela extrémně pozdě. Navždy pro mě zůstaneš Antoniem (nebo Fernandem, to je jedno) z metra, co čte Las aventuras del valiente soldado Svejk.