Čili neplatí, že tápající tápe a chytrák chápe

Minulý semestr jsme měli hrozně zvláštního profesora na filozofii. Pustil nám prezentaci, která začínala tím nejmenším. Nějakými atomy, pak tam byl list, keř, město, světadíl, planeta, vesmír a pak to šlo zase zpátky do listu. No a o tom jsme měli něco napsat! Už v hodině!***

Znáte mě. Jsem přímočarý člověk (i když teda prý s komplikovaným myšlením), který neumí plkat o existenci a jáství kdejakého chrousta. Doma jsme pak ten svůj žvást měli rozpracovat a prodloužit. Vypotila jsem celou stránku, ale fakt v tom nic nehledejte. Basník tím nechtěl říct vůbec nic. Ano, i takoví básnici existujou. Snažila jsem prostě vytvořit text, který se tváří jako filozofický. Co na to pan profesor? Toto: "Hezké existencionální zamyšlení, ze kterého je jediným východiskem sebevražda." :-))) A dostala jsem dvojku.

Všechno souvisí se vším. Vesmír je tvořen jednotlivými listy, planetami, hvězdami, atomy. Vesmír jsme my. Snažíme se jej uchopit a pochopit. Víme, kde jsme. Někde v obrovském meziprostoru. Součástí něčeho a nebo ničeho. Ptáme se, kdo jsme, proč jsme. Přitom se za hranice vlastního vědomí nedostaneme. Pravé důvody nám zůstanou navždy skryty. Skryty, přestože je podvědomě můžeme znát.

A je takový list vůbec předem popsaný? Rodí se člověk jako neposkvrněné plátno nebo je to rovnou spíše takové prostěradlo se vzorem, kde už je předem všechno dané? Život asi opravdu skýtá nepřeberné množství možností, které obrazně řečeno visí na stromech kolem nás. Na kolik stromů člověk denně narazí? Na všechny ne. Kolik stromů je ještě malinkých a nerodí? Kolik možností nikdy neochutnáme a kolikrát už jsme utrhli z toho nesprávného stromu?

Kdo nepůjde dál, nikam se nedostane. Jak už to ale tak bývá, i tomu, kdo stojí na místě, může něco spadnout přímo do klína. A tak když se vydáme vlevo, těžko zjistíme, co by se stalo, kdybychom se vydali vpravo. Čeká nás vpravo něco lepšího? A kdybychom i věděli, co by se stalo, kdybychom se vydali vpravo, bylo by to k něčemu dobré? Nic není pravidlem. Život se skládá z výjimek, ze kterých náš mozek dělá pravidla.

Hledání vlastního já... Jeho nalezení může být začátkem i koncem. Všichni máme své já, které se třeba marně snaží najít naopak nás. Možná je odděleno a bloudí ve vesmíru, kam nevědomky vysíláme své myšlenky. Zpětná vazba je velmi důležítá. Nic se nestane bez podnětu, stejně jako není akce bez začátku, ale ovšem i bez konce. Konec je součástí koloběhu existence všeho. Z malého se stane velké, z nevědomosti se stane myšlenka.

Dostane taková myšlenka vůbec šanci? Může něco tak nehmotného, vzniklého v něcí hlavě, růst dál? Může. O tom už jsme všichni dávno přesvědčeni. Víme to. Chceme to své někam projektovat. Zdravíme svět zvláštním pozdravem. Dáváme mu to, co on dává nám. Přesto je tu někdo zdánlivě ve výhodě a dochází ke zkáze jednoho a snad i druhého. Do podhoubí se dostalo to, co nemělo, a noha nahnívá. Co by se stalo, kdybychom před šedesáti lety věděli to, co víme dnes?

Je lepší se občas opít a riskovat, že už se nám realita nebude líbit? Máme unikat jinam a nebo je to celé naopak a nic jako realita neexistuje? Má člověk vyskakovat dolů a padat nahorů? Odkud se berou všechny ty zákonitosti a pravidla? Kde bereme jistotu a proč se snažíme uspět tam, kam vůbec nepatříme?

Je možné, že se tu celou dobu mýlím. Je možné, že se budu mýlit až do konce svých dnů. Přesto si budu vždycky vědoma toho, že na světě nezaujímám jen jedno místo. Svým činem či myšlenkou se mohu dotknout kohokoli jiného a cokoli změnit. V podstatě nemám na vybranou. Kroky života jsou nevyzpytatelné a život sám je klubko barevných nití. Myslím si, že tu teď tímto něčemu dávám odpověď. Odpověď neexistuje. Respektive odpovědi jsou, ale na nesprávné otázky, protože to, co hledáme, se už dávno skrývá v nás, a to, co jsme našli, nám ve skutečnosti dost uniká.