Jak uvádí U.S.News, půjčky na studium si neberou pouze samotní studenti, ale také jejich rodiče. Ti buď dluží celou částku, nebo ji spolufinancují.
"Do roku 2007 nebylo problém sehnat práci, takže jsme neměli jediný důvod pochybovat, že naše děti zvládnou najít místo a pomohou nám půjčku splatit," komentuje americký veterán, který se podílel na spolufinancování půjčky pro svého syna.
Ten má nyní 35 let, stále žije s rodiči, neboť jinak by byl bez domova. Splácet přestal zvládat už v roce 2009, v současné době užívá antidepresiva a marně se snaží najít zaměstnání.
V pátek jsem oslavovala s kámoškama - ano, ukazuje se, že ani ve třiceti neznám žádné muže - a už je pondělí a já se furt ňák nemůžu vzpamatovat. Jsem vyřízená. Takhle se pozná stárnutí? No prostě jak mi popřál kámoščin kamarád: "Tak zase blíž ke smrti..." No jo, zase jsem oslavila, že jsem přežila další rok.
Hlavně mi prosím vás dole v komentářích nepiště všechno nejlepší! Proto sem ten článek nepíšu! Píšu si to tu proto, abych si za rok, za pár let, mohla přečíst o svém rozpoložení ve třicátém roku věku. I z Facebooku jsem si datum narození smazala. Nestojím o to, aby mi přál rasista a spolužák ze základky, jehož slovní zásoba se smrskla na pivo, Sparta a kundapárek. Nestojím o to, aby mi přáli lidi, co se mnou ani v tom virtuálním světě neprohodí ani to hovno.
Když jsem byla ve Státech, tak jsem na třicátiny plánovala výlet do New York City. Nakonec jsem sice "jenom" byla v Praze, ale ve společnosti sedmi skvělých kamarádek. Lidi pro mě znamenaj víc, než místa. Teď mě teda chytla Kuba, ale krom peněz je k tomu potřeba aspoň jedna skvělá lidská bytost.
Na chatu mě jeden génius přirovnal k Hitlerovi. V jednu chvíli mi napsalo ňák víc chlápků najednou a já po nich chtěla fotky, abych je mohla ňák vyselektovat. Všichni moc dobře víme, proč na tom chatu jsme. Takže nevím, proč si hrát na to, že si chci jen povídat a vzhled mi je u prdele. Ano, filtruju lidi. Vybírám si přátele, partnery, vedle koho si sednu do lavice a koho si dám na Facebook. A stojím si za tím, že je to normál a že to tak dělá každý. Diskutovat o rozdílu mezi mým přístupem a tím Hitlerovým, je samozřejmě zcela bezpředmětné, scestné a prostě blbost. Takže celkově lidi nesnáším, ale ty, co jsem si vybrala, ty miluju a za nic bych je nedala.
Je mi třicet a mám svůj první parfém. Famfáry! Též jsem si vyzkoušela mluvit po vdechnutí hélia. Ale hlavním darem byl Kindle Touch. Doma nemáme wifinu, takže si musím udělat tzv. Kindle Day a přesunout se ze svého křesla v pokoji na nějakou sesli ve Starbucksu nebo tak. Btw. máte tip na takové odpoledne s wifi? Mně právě napadá jen ten Mekáč či Starbucks.
A přemýšlím o tetování. Jo, ještě mě to nepustilo. Ale teda trvalo, než mě to chytlo. Tetování na rameni už ne-e, ale co vzádu na krku? By se dalo skrýt vlasama. Chci ňákýho ptáčka. Sovu, kolibříka? Ale na tom krku není žádný tuk. Tam to bude bolet jak svině! Ale dostal mě kamarádčin otec: "A k čemu to je, mít tetování?" Má pravdu :-)
V oslavách ještě nekončím. Dneska jdu na pracák. Tam si zas poslechnu, jak jsem hezká, šikovná, vzdělaná, i tu angličtinu mám, a že si určitě brzo něco najdu.