Pracovní pohovory a tak

Přijde mi, že někteří personalisté mě zvou na pohovor jen proto, aby mi tam vysvětlili, že ta práce vlastně vůbec není pro mě. Že by mě tam byla škoda. Nechápu.
Ale mně spíš - nebo spíš hlavně - přijde škoda to, že sedím doma. No ni?

Pracovní pohovor odráží schopnost člověka excelovat (nebo naopak posrat) právě jenom ten pracovní pohovor. Jestli mi teda rozumíte... Není ani tak moc extra důležité, co máte v životopisu. Ten už jste dávno poslali mailem, a na základě informací v něm, jste byli pozváni na pohovor. Teď jde o to, jak moc to umíte s pohovory. Musíte to na tu ženskou z personálního umět zahrát. Je to taková HRa, jejíž pravidla ale znají jenom na straně human resources. A ta pravidla přišla odněkud z malé vesničky v USA. Tam vymysleli, že je naprosto nezbytné - aby nebe bylo blankytné - ale taky, že je nezbytné pokládat lidem otázky typu "Kde se vidíte za pět let? Co vás motivuje? Co by o vás řekli vaši bývalí kolegové, současní přátelé, budoucí manželé, manželky, prezidenti a již zesnulí křečci?"

Jsem ve věku. Jsem ve věku, kdy už se na svůj věk dívám jinak. Zamýšlím se (nezaměstnaní na to mají čas) a přijde mi, že toho od života nechci zas tak moc, když už nechci bydlet u rodičů. A tak když se mnou dělal pohovor mutující mladík, kterému během naší seance třikrát přeskočil hlas, bylo jasné, že something went totally wrong. A taky mě hodně baví, když se mnou dělá pohovor v angličtině někdo, kdo jen klade otázky (a ještě špatně), přičemž odpovědím už nerozumí. Obohacuji pak svůj projev o pojmy jako průjem, techtle mechtle, rypák nebo mořská panna.

Nejhorší jsou ti, co si furt na něco stěžujou a přitom nedělaj nic pro to, aby to změnili, že jo? Přijde mi, že tohle říkaj jenom lidi, co nikdy nemuseli řešit žádný sračky. Ale budiž.

Neúnavně pročítám inzeráty, posílám životopisy a píšu motivační dopisy. Ty jsou taky kapitola sama o sobě. Chápu, že na inzeráty odpovídá tuna lidí, kteří odesílají stovku životopisů denně. Na cokoliv - s nadějí, že v množství je síla. Ale takovej motivační dopis. Ten se každýmu psát nechce. Mně teda taky ne a je mi srdečně jedno, že chudák zaměstnavatel je taky v prekérní situaci a bojí se. Co kdyby tam zaměstnal nevhodného člověka, který mu po měsící nákladného tréninku uteče? Když si najde něco lepšího za lepší prachy, tak vám prostě uteče. Tak to chodí, ježišikriste.

Ale nemyslete si. Motivační dopisy píšu a ač mě to tu totálně sere, tak práci chci a potřebuju. Takže píšu, jak jsem vždycky chtěla dělat...a teď si dosaďte. Asistentku back officu, ředitelku zoo, týmovou asistentku, asistentku zpracování objednávek, brigádu v marketingovém oddělení, recepční, redaktorku ženského časopisu, tajemnici, učitelku češtiny, korektorku, pošťačku, uklízečku. Píšu, jak to či ono chci dělat už aspoň 28 let a že smyslem mého života je zvedat telefony, vytvářet tabulky a psát emaily do zahraničí. Mé důvody jsou jasné: jsem komunikativní, pečlivá a Amerikou ostřílená. Jsem flexibilní a jiný život nemám, takže budu v kanclu, jak dlouho bude třeba. Ne, vůbec mi nevadí, že je práce v noci. Je to super, aspoň si přes den dojdu k doktorovi a do lékárny (budu to potřebovat). Zvládám i dvanáctihodinové směny. Nemám psa, nikdy jsem ho neměla a ani nevím, co to je. Jo, jo, jasně, jsem týmový hráč. Ale samozřejmě zvládám i práci o samotě.

Jaká je vaše platová představa?
-XY měsíčně.
Aha... No my nabízíme X měsíčně.
-Ale to vůbec nevadí! Hlavně, že ta pracovní náplň je taková, jaká je. To je pro mě důležité. Co na tom, že s takovýmhle platem budu mít akorát na chlast a cigára (daj se tyhlety věci ještě někde směňovat za stravenky?), takže budu dál bydlet u rodičů? Hlavně, že práce bude různorodá a že budu mít možnost kariérního růstu. Hurá a ámen!

Vidíte, jsem pozitivní člověk. Ráda se učím novým věcem. Vlastně nesnáším skutečnost, že už něco umím. Nejradši bych všechno zapomněla a učila se to znovu. Pracovat ve vaší podělané společnosti, byl vždycky můj sen a skutečnost, že jsem kdy pracovala někde jinde, byl životní omyl a promarnění mých nejlepších let. Ovšem každá zkušenost dobrá. I negativní zkušenosti formují mou osobnost a já jsem za ně vděčná. Jó, jasan, nastoupit mohu ihned a už teď se nemůžu dočkat. Už teď mé srdce bije jen a jen pro vás!

A tak se vleču na druhé a třetí kolo, hovořím s manažery jiných evropských zemích, telefonuji velkým šéfům do Ameriky, s vážnou tváří řeším hypotetické situace typu, co kdyby vám váš nadřízený navrhl sex na záchodech pro invalidy. Nosím kostýmky, jemný make up, chodím včas, používám slova jako "challenge, deadline a follow up" a projevuji upřímný zájem o zaměstnanecké benefity. Přesto nic.

Takže když si člověk myslí, že už zažil všechno a nic ho nepřekvapí, přijde mu pozvánka na assesment centrum. To je taky pohovor až na to, že si z vás nedělají srandu jen třicet minut, ale čtyři hodiny nebo i celý den. Ještě před ostatními uchazeči. A nakonec vás dorazí tím, že doufají, že to byl pro vás příjemný den.

Nejdřív vám představí firmu a pozici, na kterou se hlásíte, a pak se budete představovat vy. Asi aby to bylo fér. Takže budete kvákat, jaká jste number one, na všechny kolem se budete usmívat, přitom byste to odpoledne mnohem radši strávili v tetovacím salónu, kde by vám přes celý záda vyryli Alexandra Hemalu v objetí se Saskií Burešovou.

Hlavně budete ale muset plnit akční úkoly. Jako na táboře. Ale tam jsem se mohla vymluvit na průjem. Tady ne! Tady mi do ruky strčili houbičku na mytí nádobí a jeď, odprezentuj ji. A ještě v angličtině, kdyby to šlo. Zn. schopnost zazpívat čínskou hymnu pozpátku výhodou. Pak jsou ještě moc príma skupinové úkoly. Rozdělíte se do skupin a najednou máte spolupracovat s lidmi, kteří vám nejsou o moc milejší než vy jim. Nějaká aktivka odněkud vytáhne blok, kružítko, úhloměr, krejčovský metr, cestovní pračku a ujme se řešení úkolu. Ona už je automaticky na koni, přestože se na záchodech v telefonu ptala kamarádky, kolik stojí perNamentka na solárko.

Člověk aby u toho pohovoru sral zlatý cihly, aby byl jednou lepší než ostatní.

Těm, co práci mají, to přeju (i když jsou třeba hloupější než já :-)), ale přeju to i sobě. Hlavně sobě! Copak jsem ňákej debil, kurva?!