Už pracuju

Sto let jsem tu nebyla, což neznamená, že bych byla mrtvá, ale skoro. Mám totiž práci. V anketě jste hlasovali správně.

Makám od září a za tu dobu jsem měla dva volné víkendy. A taky ještě jeden celý volný den, ale to bylo náhrádní volno za 28. září, kdy jsem byla na služebce. Makám jak píča za pár šupů (samozřejmě veškěré přesčasy a víkendy jsou neplacené). Sedím tam 10 - 12 hodin denně a jsem vyřízená. Domů chodím jen spát. Dostalo se to až do bodu, že jsem chtěla ještě ve zkušebce odejít. Nakonec jakože tam budu do konce března.

Jenomže si to asi rozmyslim. Snažila jsem se protestovat a bojovat za lepší podmínky, ale sama svět nezměním. Ostatní pěkně drží hubu a krok. Takže se asi prostě stanu jednou z nich. Budu dál makat zadara, protože ta představa, že jsem zase půl roku - rok doma, mě děsí. Teď budu s našima doma pět dní a zjišťuju, že už se ve čtvrtek do tý práce těším.

Už jsem si i málem koupila byt. V Odoleny vodě! Jenomže by mi ve finále zbylo akorát tak na jídlo, domů bych chodila jen spát. Přijela bych v osm a vstávala v pět. Nákupy tahala bůh ví odkud. A mimoto, jsem si nebyla jistá, jestli v tý práci vydržim. Co teď? Co mám dělat? Jít do podnájmu? Kterej stojí stejně jako hypotéka? Ale byla bych zas v Praze...

Takovejch lidí mě v práci přemlouvá, abych zůstala. I kolegové ze zahraničí. A nejvíc šéf, kterej mě miluje a já jeho taky. Máme stejnej smysl pro humor, jsme na stejný vlně. Holt lidi jsou možná důležitější než peníze. A v dnešní době je ňáká práce lepší než žádná.

Takže šťastný a veselý! :-)