O čem mluvím, když jen tak plácám

Vytahuji z lednice dnes už prošlý jogurt, který byl za polovic. Jím ho předposlední čistou lžičkou a říkám si: "Má cenu kazit si poslední víkendový den tím, že člověk neustále myslí na to, že nemá umyté nádobí, to umyté je sice čisté, ale zas není uklizené?" Pak tu máme umyvadlo a sprchový kout, které volají po čistícím prostředku. Je potřeba vyprat, vyprané ze sušáku uklidit - ale předtím vyžehlit.

Musím si koupit žehličku. Nesnáším dávání peněz za něco, co vůbec nechci. Proč se ty věci musí mačkat? Chci nosit státem přidělené uniformy z nekrčivého materiálu. Kdo má strach, že by tím byla potlačena jeho individualita, nechť se projeví inteligenčně - mluvou, psaním, ať něco vytvoří. A komu to IQ nedovoluje, ať si obarví hlavu a pořídí se tetování.

Cha, a to jsem si jako myslela, že v sobotu večer udělám ňákou práci do práce. Ó, jak naivní jsem byla. Flešku mám furt v kabelce. V práci mám totiž děsně pomalý počítač. Fuj, nechci na to teď myslet.

Půjčila jsem si knihu O čem - sakra, mám na klávesnici jogurtové šlápoty - O čem mluvím, když mluvím o běhání. Haruki Murakami je uznávaný spisovatel, nic jinýho jsem od něj nečetla, ale po začtení se do O čem mluvím, mi přijde, že snad máme stejný styl psaní. Kdybych napsala knihu, bylo by to o mně, ale ne žádná biografie. Prostě jen v první osobě, a vypsala bych se z toho, co mě tak různě napadá a napadlo. Překvapuje mě, že to lidi čtou. Ale to asi proto, že on už slavný je, a napsal lepší věci.

Taky mě zaujalo, že nemá problém být sám. Nebo... Počkat... Jak že to přesně řekl? Teď už to nemůžu najít, ale já to mám stejně s tou samotou. V kolektivu jsem pro mě z nepochopitelného důvodu vždy oblíbená, ale nevadí mi přijít domů a strávit x večerů po sobě o samotě. Když se mi ale samota přejí, což se stává běžně, tak naštěstí mám možnosti, mám kolem sebe lidi. Jenomže blbý je, že čím jsem starší, tím specifičtější a vyhraněnější jsem v tom, jak trávit volný čas. Chci na Havaj, ne do Bulharska. Teď mě hodně mrzí, že jsem propásla poslední den promítání indického filmu Cizí oběd (na který by se mnou ale nikdo nešel). Nemám parťáka na squash. Chci dělat věci, co nikdo jiný v mém okolí nechce. Třeba jít na sushi. A nebo to je něco, co raději podniknou se svou drahou polovičkou, než se mnou.

A tak chodím běhat. Sice to vůbec nevyplývá z toho, co jste si přečetli výše. Prostě a jednoduše dávám na vědomost, že chodím běhat. Byla jsem každou sobotu od 22. 6. Takže zatím 3x. O víkendu Cyrdy a Metoděje jsem vynechala - to jsem měla lepší program. Chodím běhat až v noci. Kdy venku není ani živáčka. Nechci, aby mě někdo očumoval. Takže za jednu takovou noční výpravu potkám maximálně tak tři lidi. Je to fajn. Klid, pouliční osvětlení, chládek. Chvíli běžím, chvíli jdu, a přemýšlím si. Jen tak. Občas je potřeba se pro něco nadchnout. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží. Zatím jsem si nestanovila žádnou odměnu. Respektive odměnu jo, ale ne za co. Jako první bych si chtěla pořídit boty na běhání. Ale nevím, za kolik proběhaných sobot si je zasloužím.