Malé zamyšlení a trocha toho snění, než naplno začne pracovní týden a já budu muset plnit plán a stíhat deadliny.
Letos "už" druhý ročník soutěže o blogerku roku. Docela pomalu u nás společnost reaguje na blogerský svět. Si vemte, že já bloguju už od 2006.
Chtěla bych tu cenu vyhrát, to teda jo. Ne že by se mě na to někdo ptal, ale stejně vám to říkám. Úplně vidím, jak mám tu skleněnou trofej doma na poličce. Jak jsem ráda, že jsem něco dokázala a ještě za to dostala ocenění.
Ale ten stres, co s sebou takováhle společenská akce přináší, není nic pro někoho, kdo je celej víkend zalezlej v peřinách, i jídlo si objedná přes internet, a je za to rád. Občas blognu i od stolu, ale v posteli jen tak v kalhotkách a tričku, je to teprve ono.
A teď když si představím, že bych měla jít na to předávání cen! Co bych si jako vzala na sebe? Nejenom, že mám víc kil, než většina Češek, ale i mnohem víc vlasů. Zase bych vypadala jinak. Což by se mohlo zdát jako plus, ale já to jako něco pozitivního nevnímám.
Takže bych tam seděla, zpocená až na prdeli. Kdybych vyhrála, znamenalo by to, že musím jít na pódium a něco říct. Vysoukat ze sebe řeč ve stylu děkuju - dojatá - nečekala - vtip - děkuju - chytrá myšlenka - děkuji - fanoušci - vtip - děkuju. A kdybych nevyhrála, bylo by to zas hrozný zklamání.
Takže takhle. Chtěla bych dostat tu cenu, ale poštou. Děkovnou řeč bych poslala mailem. Přecijenom se snažím zůstat v anonymitě, ve své posteli a ve svém tričku :-)