V noci chodím po všech čertech

Byla jsem v Bhutánu na józe. Nejdřív probíhalo předcvičování místními černochy. Spíš to připomínalo domorodý tanec, protože chlapci poskakovali za zvuku bubnů a ještě navíc na žhavých uhlících.

Bhután je maličký stát v jihovýchodní Asii. Teď jsem si to vyhledala. Jinak jsem o tomto království něvěděla nic. Ani, že je to království. Bhutánci mají krásnou královnu (viz foto). V tom snu se mi ta jóga znelíbilia a o lekci jsem přestala mít zájem. Chtěla jsem letět zpátky domů, ale před hodinou jsem musela odevzdat pas, ten už se ovšem nějak nemohl najít. Hledali jsme s černoušky v bílých skříních na veterině :-)

Do snů už se mi pletou i blogeři a to konkrétně Boudicca. Dostala jsem výborný nápad a to, že bych se chtěla naučit aramejsky (aramejštinu?). A jelikož na ni chodí Boudicca (myslela jsem si v tom snu), řekla jsem si, že se k ní přidám. Seděla jsem v učebně na školních židlích a Boudicca pravila, že aramejština, jelikož je to prastarý jazyk, nemá pro mnohé výrazy slovo. Musí se tak dost věcí sáhodlouze opisovat. To se Boudicce nelíbilo, ale jako plus vyzdvihla to jejich písmo, které je úsporné (zabere málo místa). Lektor se mě, jakožto nové studentky, zeptal, jestli mám nějaký zdravotní certifikát. Já se zamotala do toho názvu, zakoktala jsem se a celá třída se mi smála.

Aramejština je jazyk Ježíše Krista. Dodnes jim mluví asi milion lidí.

A do třetice všeho dobrého se podíváme do Egypta. Byla jsem se sestrou i rodiči v nějakém mega giga supa dupa hotelu. Všude prostory jako kráva, naleštěno, lesk jako blesk, a kde nebyl mramor, bylo zlato. Seděli jsme na večeři. Já u jednoho stolku se ségrou, rodiče někde jinde. Máme na stole položené klíče od pokojů, kecáme a cpeme se ovocem. Když tu nám nějaký chlápek oboje ty klíče vezme a jde dál. Běžím za ním, že ať nám je kouká vrátit, a on že ne. Odkráčí pryč a já zůstávám stát na místě jak opařená. Běžím si stěžovat na recepci. Tam mi řekli, že to je kvůli etiketě. Jelikož je ten hotel tak luxusní, musí striktně dodržovat společenská pravidla. Jedním z těch pravidel bylo, že na stole, krom jídla a pití, nesmí být vůbec nic. Říkám jim, že je to pěkná blbost a oni prej, že toho pána teď najdu v tom a tom hotelu a že můžu jít za ním. Jmenoval se Erik R...... a měl na sobě oblek pumpaře. Šedivou kombinézu s nějakým logem na zádech.

Šly jsme tedy se ségrou do toho jiného hotelu. Nevím, jak byl daleko, ale šly jsme ve vedru a tmě, takže nic moc. Dorazily jsme tam a byl to ten hotel v Marse, kde jsem předloni byla na dovolené. Znali mě tam. Recepční mi řekla, že Erik bude někde na parketu. Bylo zrovna maškarní, tak nám půjčila klobouky a prsteny s peřím. My toho kreténa nemohly najít, tak jsme se tam aspoň najedly. Říkám ty recepční, že jsem jim dala dobrý hodnocení, tak ať nám kouká pomoct. Ona prej, že maj teď poslední dobou blbý hodnocení a zničehonic mi hodila ty klíče. Tak zas jdem zpátky, když tu ségra najednou klepe na dveře opuštěnýho sešlýho baráčku. Ptám se jí, co jako dělá, že ten barák je divnej, že je noc a že klíče máme. Ona nic a vejde dovnitř. Slyším odtamtud hrozný zvuky, výkřiky. Nevěděla jsem co. Chvíli jsem přemýšlela schovaná ve křoví. Když půjdu dovnitř, tak ségře nepomůžu, páč ten úchylák mě taky zabije, nebo aspoň sváže a uvězní. Rozhodla jsem se teda vrátit zpátky na hotel a říct to našim. Tam jsem si na pokoji ještě odskočila a pak jsem se probudila.