Zimní radovánky

Sobotu jsem celou proválela a dneska to vypadá na dost podobný program. Nijak mi to ovšem nevadí. Asi to potřebuju po té vysokohorské turistice.

Včera jsem vyzkoušela na svém novém služebním mobilu funkci záznamník. Zde doslovný přepis minutového záznamu:

Celou sobotu jsem proflákala. A ani mi to evidentně nevadilo. Válela jsem se v posteli, koukala jsem na dvě epizody Big Bangu, na Krause, na 7 psychopatů. Ráno jsem si četla. No ale nejhorší je, že když se mi začalo chtít blogovat, tak už jsem jako vlastně byla nachystaná na spánek, už jsem ležela. Takže to snad zejtra. No ale jak jsem ležela, tak tu nemám nic k jídlu, takže budu muset skočit do Alberta a tam maj výbornej kozí sýr s medem. Jenomže ho nemaj vždycky. Já tam stejně chodím docela často, někdy i dvakrát denně, tak se vždycky podívám. Doufám, že ho zejtra budou mít. No a to je asi všecko pro dnešek. 

Sýr neměli. Na Krause bych chtěla jít, ale je to masakr, jak je to vyprodaný. Výhodou je, že bych šla sama - jedno místečko se vždycky najde. Propásla jsem Noc reklamožroutů. Moc bych na to chtěla, ale jít sama na něco, co trvá 5 hodin?

V pátek jsem byla na Teorii všeho a doporučuju. Musím přiznat, že Stephena - to jak vypadá, jak mluví - znám hlavně díky Simpsonům a Big Bangu. Film mi osvětlil, co mu vlastně je a jak se mu to stalo (samo od sebe). Všichni víme, že je to bedna. Cožpak o to. On se ale tomu svému hrůznému zdravotnímu stavu nikdy nepoddal, nikdy nekapituloval, nepřál si zemřít. Když mu diagnostikovali tu nemoc, dávali mu dva roky života. To mu bylo tak 22. No a on stále žije a je mu 73. Humor ho neopustil, ani když už nemohl mluvit. Já to říkám furt, že nemít smysl pro humor, tak už jsem se dávno zbláznila. Není nad to se pořádně od srdce zasmát. Nevím, jak by mi bylo, kdybych se nemohla hnout, nemohla bych mluvit a ani se smát. Asi by mi moc do smíchu nebylo. Taky jsem byla na Kódu Enigmy. Krom toho, že miluju Benedicta Cumberbatche (který se 14. února oženil!), tak ten příběh byl teda síla. Chudák chlapec. Rozluštil nerozluštitelné kódy od Němčourů, zachránil tolik životů a stejně dopad blbě.

V lednu jsem byla v Peci pod Sněžkou na teambuildingu. Sice nelyžuju, ale říkala jsem si, s kým a jak se já jinak dostanu na hory? S nikým a nijak. Byli jsme v báječném rodinném penzionu, kde kromě naší party už nebyl nikdo. Majitelé byli děsně milí a děsně se snažili. Já byla v pěší divizi, takže jsme se různě prošli, kochali se sněhem, jednou jsem spadla.

A po večeři byl tanec a celkově velká zábava. Moc jsem nefotila, takže fotky zde jsou až ze Špindlu.

Ale světe div se, v únoru jsem zase jela na hory. Nějakým zázrakem se nám s kamarádkama podařilo domluvit, mimořádně byla chuť a nadšení i někde jinde, než jen na mé straně. Jelo nás pět, takže luxusní dámská jízda. Podařilo se nám urvat snad dva poslední volné pokoje v celém Špindlu. Ubytované jsme byly v penzionu Lucerna na kopci kousek od centra. Opět super milý majitel. Boží snídaně a k večeři výběr z tolika jídel, že to jsme od takové chaloupky vůbec nečekaly! Opět jsem nelyžovala, neb to neumím. Ráda bych to uměla, ale bojím se - hlavně vleku/lanovky. Tentokrát jsem fotila dost - už na nový mobil, který dělá krásné fotky. Focení jsem si užívala a došlo mi, že hned od rána přemýšlím, co a jak se mi podaří vyfotit. Po rozhovoru s kámoškou jsem zjistila, že někteří lidé na focení nepomyslí, jak je rok dlouhý :-) A víte co je ve Špindlu? Ozdravovna Radost z filmu Homolka a Tobolka. Já se na ni tak těšila! Nyní se jmenuje Hotel Palace Club. Nechápu, že ten název nenechali. Daly jsme si tam v lobby baru polévku, kde nás obsluhoval takový zvláštní číšník. Působil tak nějak jako by byl z minulosti. Nahlédly jsme do restaurace, která nepremávala, ale hrály si v ní děti - stejně jako v tom filmu! No prostě jsme se ocitly v nějaké časové smyčce. Nebo možná v paralelním vesmíru.

Po večerech jsme hrály Activity. Miluju pantomimu, ale předvést příklepovou vrtačku, elekromagnetickou vlnu a Staré bělidlo? To nejde! V neděli jsme šly na šílenou túru a to taky nešlo. Nechaly jsme se vyvést lanovkou na Svatého Petra a odtamtud jsme šly po kolena ve sněhu, pak zas do kopce... Já ujdu všechno, ale jedině po rovině. Šly jsme na Výrovku a ta furt v nedohlednu. Ani nikde na těch ukazatelích nebyla. Došly jsme tam, naobědvaly jsme se (já si dala borůvkové knedlíky) a "rozeběhly" jsem se dolů do Špindlu. Slézt takovej strmej krpál dolů a ještě po zasněženym terénu, mě skoro zabilo. Třikrát jsem spadla, některé části jsem radši sjela po zadku, zpocená jsem byla k nepoznání a slepá z toho, jak furt člověk čumí jenom do bílýho. No hnus, ale opět jsem to dala. I když nechápu, proč se mi takovéhle věci dějí. Loni v létě jsme totiž šli na Výrovku v rámci teambuildingu. To bylo ještě horší. Výrovka jako taková je fajn, stojí za návštěvu, páč se tam zastavil čas - jen kdyby nebyla na tak izolovanym místě.

A teď se jdu koukat na Lego příběh.