Lvice | Nedělní smutnění

Byla jsem nemocná, tak jsem byla celý týden doma. Já, co nejsem nikdy nemocná! Ach jo, snad už se to zase pár let opakovat nebude. Slova jako "nachcípaná, dutiny, antibiotika" jsem doteď ve slovníku neměla.

Na mě to doléhá i psychycky a o to je to horší. Furt bejt sama doma. To je na prd. Každý ráno radost, že nemusím vstávat v šest a každej večer radost, že můžu ponocovat a čumět na Pretty Little Liars. Ale to mezi tím? Nic moc. Navíc jsem musela pracovat, protože jinak by se zhroutil celej systém, kapitalismus a možná i demokracie. Moc jsem nestíhala, dělala jsem jen to nejnutnější, takže jsem teď v prdeli. Ale ono to vždycky nějak dopadne, že jo? No a příští týden jedu na služebku a už tradičně nemám co na sebe. Aspoň mám udělaný nehty. Barva peckovní, ale s těma Vietnamcema není žádná domluva. Mně strašně vyhovuje, že tam jsou furt a člověk se nemusí objednávat. Ale bohužel, možná tam půjdu ještě tak jednou (při páté návštěvě mě čeká sleva 50 %) a pak se vrátím k domácímu (násilí) lakování obyč lakem. A k tomu ještě vlasy. Od tý doby, co mě někdy v květnu kadeřnice tak blbě ostříhala, se bojim jít ke kadeřnici, i když jiný. Stále mám vlasy vpravo kratší než vlevo a už je mi to jedno. Nedávno jsem si obarvila vlasy hennou, tak mám aspoň barvu pěknou.

No ale k tý samotě. Když chodím do práce, tak se těším domů, že si lehnu, kouknu na seriál... No prostě, že si můžu dělat co chci, svlíknout se do spoďárů a vlasy stáhnout do gumičky. Nebejt práce, tak jsem sama furt. Přestala bych si mejt hlavu, čistit zuby, nosit podprsenku a tak. Což mi připomíná, že jsem byla ve Správné podprsence a koupila jsem si parádní podprdu, která mi dělá super kozy do výstřihu. Jenomže já nic s výstřihem nemám. Zkoušela jsem si růžové tričko s knoflíčkama, které se daly rozepnout podle toho s kým budete jednat, ale bylo mi malé přes mé těhotenské břicho. Ale kdybych měla spočítat, kolik žen mi pochválilo prsa, bych se nedopočítala. Škoda, že nejsem lezba.

Blíží se mi datum odletu do Turecka. Víte vy vůbec, že nakonec, po pěti letech, se zase podívám do Istanbulu? A tak jsem v sobotu konečně vytvořila itinerář, co je potřeba vidět. Dnes ráno jsem se probudila s tím, že se mi zdálo, že sem k sobě pozvala bývalého manžela (které jsem někde potkala nebo co), užili jsme si noc a ráno vyšlo najevo (sama jsem byla překvapená), že mám malou dcerušku a že je jeho. Jak jsem se probudila, hned jsem začala přemýšlet, jak bych tady v tom bytě mohla bydlet s dítětem. Doufám, že mi nezačnou tikat biologický hodiny. Ještě se trápit tím, že chci dítě a že není s kým, to bych vážně nechtěla. Jenomže ono to fakt může přijít. Já jsem totiž ve všem opožděná. Dlouho jsem si myslela, že tak o pět let, ale ono to klidně bude i o deset. Doufám, že z pobytu u Turečků nebudu mít nějaké trvalé následky ve formě psychických problémů.

Ještě ke všemu se ubíjím tím, že tu mám bordel. Takovej bordel, že snad ani nemá cenu s tím něco dělat. Jenomže ve starym zanedbanym bytě se s tím těžko prát. Zažraná špína vyhrává. Aspoň jsem vyluxovala a vytřela celý byt. I horu nádobí umyla. Kdybych příští víkend umyla okna nebo převlíkla postel, prostě každej víkend trochu, ale to se nestane. Vím, že jsem neschopná a že se to nikdy nezmění, přesto se tím užírám.

Skončeme happy endem. Tento víkend mě potěšilo nenadálé zjištění, že pošta v Jindřišský není jediná pošta v Praze, které je otevřená i o víkendu. A dále jsem si během neplánované návštěvy knihkupectví koupila knihu. Iva Pekárková má totiž novinku - Postřehy z Londonistánu - já její knihy miluju. Nicméně trpím nešvarem, že se pro knihu děsně nadchnu, čtu ji zuřivě tak do poloviny a pak ji odhodím. U Ivy se mi to stalo snad jen s jednou knihou. Miluju ty její multikulti postřehy. Jo a měli tam v tom knihkupectví Top 10. Na prvním místě byla kuchařka Ládi Hrušky. Stydím se, stydím, ale mě zaujala. Hlavně recepty na palačinky z petky! A to si nedělám srandu.

Jo a ještě mi došla jedna věc. Čím víc má žena dětí, tím víc mě nenávidí. Toto moje konstatování výchazí z pozorování na FB. Mám tam jen dvě holky, co maj tři děti, a obě mě nemůžou vystát. Naposledy jsme se neshodly u nějakého videa ČT, kde se v relaci pro děti dotýkají tématu uprchlíků. Vesměs se tam hovoří o tom, že na planetě NE jsou velmi špatné podmínky, lídé tam mají těžký život a tak přišli k nám a my jim pomůžeme. Nevidím na tom nic špatného. Ale matky ano. Prý to nechápu, když děti nemám. To je jejich argument na všechno. Já mám děti, ty ne, takže sorry. Copak já někomu říkám "Ty nemáš kariéru, nechodíš do práce, nejezdíš na služební cesty, nechodíš na meetingy, nepřipravuješ powerpointový prezentace, takže sorry." ?