Na zpáteční cestě v letadle z Istanbulu vznikl kdesi nad Bulharskem nápad, že bychom mohly já i Lvice napsat každá svůj článek o našem výletu. Něco jako "Istanbul očima Lvice" a "Istanbul očima té druhé". Jelikož já nemám svůj vlastní blog a v posledních patnácti letech jsem psala jen dva typy textů – odborné a maily, jsem zvědavá, co z tohoto mého pokusu vznikne a jestli to Lvice uveřejní u sebe na blogu.
Ano, vážení přátelé, je to tak. Tentokrát si přečtete text od někoho jiného. Do křesla pro hosta zasedla Jana - donedávna anonymní čtenářka tohoto blogu - se kterou jsem byla na své poslední návštěvě Istanbulu. Přečtěte si, jak jsme se měly. A Janě děkuji za super příspěvěk!
Jak to vlastně začalo? I když sama aktivně nepíšu, o to raději čtu, co píšou druzí. Ke čtení blogů jsem se dostala přes mou dřívější posedlost hubnutím, kdy jsem nejprve četla blogy holek, co hubly. Postupně jsem se dostávala i k blogům s jinou tématikou, až – neptejte se mě jak – jsem narazila na
S blížícím se datem odjezdu jsem začínala být trochu nervózní. Co když si přes prvotní sympatie polezeme přece jen po jednom dni na nervy? Na klidu mi nepřidala ani krátká schůzka s Lvicí, kde mě Lvice sjela pohledem a bez obalu mi řekla, že takhle oblečená by na ulici nevyšla (byla jsem na začátku cca 500 km dlouhé cesty autem přes republiku, což nejezdím v kostýmku s lodičkami, ale normálně v plátěných kalhotách, goretexových botách, mikině a šátku, tzv. palestinou). Jakmile jsem se však smířila s tím, že vedle Lvice budu působit jako jasná adeptka na stránky Módního pekla, bylo najednou vše snazší.
V "den D" jsme se sešly na Hlaváku v Praze, odkud jsme jely Airport Expressem na letiště. Tuto část cesty bych označila za nejstrastiplnější – po tomto zážitku mi již všechno, včetně narvaných istanbulských tramvají, připadalo jen sluníčkové a nádherné.
Byly jsme dopředu domluvené, že si v Istanbulu vezmeme z letiště na hotel taxi (mimochodem, víte, že turečtina nemá písmenko "x" a taxíky tam mají na střechách nápis "taksi"?). Ještě jsem úplně neznala "obchodní talent" Lvice a proto jsem ji nechala smlouvat s taxikářem o ceně. Usmlouvala to z původně taxikářem požadovaných 70ti tureckých lir na 60!!! (Komu to připadá
Další dny jsme vyrážely po památkách. Já vždy v něčem pohodlném (dlouhá sukně, turistické kalhoty) s batohem na zádech a zrcadlovkou připravenou po ruce, Lvice vždy elegantní, s kabelkou přes rameno. Jako správný posedlý turista jsem trvala na návštěvě co největšího množství památek a musím přiznat, že Lvice mi v tom nijak výrazně nebránila. Když nechtěla sama někam jít, např., na Galatskou věž (kam nešla z obavy z množství schodů a nakonec tam byl výtah, ehm, ehm...), sedla si poblíž do restaurace na jídlo a prostě na mě počkala.
Jídlo – další bod, ve kterém nám chvíli trvalo, než jsme se sladily. Že jsme obě relativně žravé, bylo jasné už při našem prvním setkání. Přece jen mi však nedělalo úplně dobře jíst bohatou snídani, oběd i večeři, mezitím ještě popíjet čaj, kávu či výbornou čerstvě vymačkanou šťávu z ovoce a prokládat to tu proklatě dobrou čokoládovou tyčinkou Tadelle, tu baklavou. I v tomhle mi Lvice vyšla vstříc a dle svých slov se vždy "natřískala do bezvědomí" na snídani, pak se zásobila dostatečným množstvím tyčinek Tadelle, aby vydržela o čaji a ovocných šťávách (a Tadelle) až do večeře.
Večeře pro mě bývaly mimořádným zážitkem. Kromě jedné večeře v nejvíc turistické lokalitě v Istanbulu, kde sice jídlo nebylo nic moc, což nám však vynahradil personál restaurace "kulturním programem" - rvačkou, mi turecká kuchyně opravdu velmi chutnala. A poté, co nám recepční našeho hotelu ukázal pravou tureckou restauraci poblíž našeho hotelu, kde vařili jednoduše božsky, mi už ke štěstí v Istanbulu nic nechybělo.
I když náš hotel nebyl v úplném centru města, nebyl ani na okraji. V přilehlé hlavní ulici bylo vše, co jsme potřebovaly – pekařství, kde jsem si pravidelně večer co večer (a někdy i ráno) kupovala výbornou baklavu, supermarket Carefour, prodejce ořechů, který vedl i tzv. Istanbulcart potřebnou
Samostatný odstavec zcela jistě zaslouží chování tureckých mužů. Z nějakého důvodu je většina Turků přesvědčena o své neodolatelnosti a jsou dle mého mínění nesmírně vlezlí. Lvice na to bude mít zřejmě jiný názor, ale já to vnímala takto. Neustále oslovování "where are you from?", "are you sisters?" apod. jsem většinou – na rozdíl od Lvice – ignorovala. Jako zábavu to lze vnímat chvíli, ale tohle bylo fakt na každém rohu. Zřejmě pro svůj ignorující a lehce otrávený výraz jsem v Turecku nedostala ani žádnou nabídku k sňatku, zatímco Lvice dostala minimálně dvě. Pokud vím, ani jednu nevyužila, i když to byly samé skvělé partie – prodavač na Grand Bazaaru (kde Lvice opět bohužel projevila svého "obchodního ducha" a místo, aby nechala vyjednávání o ceně na mě, prodavači rovnou řekla, že ten svetr koupím za 50 tureckých lir – původní nabídka byla 60 tureckých lir a já si věřím, že bych to stáhla na 35...) a prodavač ve stánku, který nám vylisoval úžasnou šťávu z granátových jablek. No, Lvice zřejmě čeká, až bude mít cestu do Prahy ten šarmantní Egypťan, který se ji snažil oblbovat u snídaní v hotelu, nebo vedoucí z naší oblíbené restaurace, který promptně využil toho, že jsme platily v restauraci kartou, čímž zjistil naše jména a obratem nás požádal na facebooku o přátelství.
Celkově jsem byla z výletu do Istanbulu nadšená. Mými top zážitky jsou jídlo (zmiňované večeře, baklava, Tadelle, čaj podávaný v typických skleničkách ve tvaru tulipánu a jogurtový nápoj Ayran), pohled na Istanbul z Galatské věže za zvuku muezínů svolávajících k modlitbám (ne že by si z toho běžný Turek něco dělal) a poslední večer u osvětlených mešit. Hluboký dojem na mě udělala laskavost a vstřícnost, se kterou jsme se často setkávaly, aniž by za to bylo od nás něco očekáváno.
Po tomhle všem už chápu, proč všichni, které znám a kdo už v Istanbulu byli, jeho návštěvu doporučují. Já se ráda k těmto doporučením taky připojím.
Kdo ještě nečetl můj pohled na město měst - může tak učinit zde.