Jak jsem šla na pracák

Práci si hledám už od dubna a za tu dobu, jestli dobře počítám, jsem poslala už dvacet životopisů. To je vlastně docela málo :-D

A ke každýmu musí bejt motivační dopis. Jo, naštěstí psát umím, ale když ono je to tak demotivující. Pořád něco někam posíláte a oni se vám z té černé díry většinou ani neozvou. Přitom jediné, co chci, je zas nějakou práci. To není tak moc, ne?

Jako jo, jsem trochu líná - řekl by lid. Ale já to vidím tak, že pracovat nechci. No nechci. Chci si dělat co chci, ne co mi přikazuje někdo jinej (což je, myslím, lidská přirozenost). Ale to nejde, peníze jsou potřeba. Jen za bydlení dám 11 000 měsíčně. A to bydlím... No, má to zdi, okna i dveře, voda teče, elektřina funguje, ale jinak docela hnus. Takže práci potřebuju. A bylo by fajn, kdyby to bylo taková práce, díky které bych si mohla dovolit bydlení, jídlo, oblečení, dovolenou i zábavu. A taky práce, která by byla od do, která by mi dopřála nějaký ten volný čas, abych se mohla věnovat fakt tomu, čemu chci, co mě baví a u čeho si odpočinu.

Mým snem a nedosažitelnou metou je žít takový život, ze kterého bych si nemusela brát dovolenou. Vždyť k čemu to je, že si jednou dvakrát za rok vemete dovolenou? Proč nemůžeme žít tak, aby nám bylo dobře po celý rok? Protože doba je krutá a systém nemilosrdný. Přitom já bych psala tak luxusní blogy, kdybych mohla žít někde daleko a živit se tím, že o tom prostě budu psát.

A zpátky do reality. Ať je jakkoli absurdní. Myslím, že to bylo 14. dubna, kdy jsem se dostavila na svůj první pohovor. Líbila se mi náplň práce, ale i to, že firma sídlí v centru. Bylo by krásné pracovat někde tady v okolí nebo v centru a nezabíjet tolik času cestováním. Pohovor probíhal fajn. Paní byla milá, kancelář byla hezká a měla tam i pejska. A jako v 90 % případů jsem z toho i tentokrát měla velmi dobrý pocit. Jo, kdyby mi tak vyšel první pohovor, na který jsem šla. To by bylo!

To bylo první kolo. Druhé kolo spočívalo ve vypracování domácího úkolu. Tři kola a domácí úkol. To teď frčí. Ale to bude asi tím, že se hlásím na psací pozice. Já si totiž fakt myslím, že umím psát. No nic. Vypadalo to fakt dobře, protože jsme se už předběžně domluvily na datu třetího kola. Úkol jsem poslala, třetí kolo se blížilo a žádná odezva. Nikdo se mi neozval. No tak jsem napsala, jestli teda mohu počítat s tím třetím kolem, jak jsme se domluvily. Přišel mi email, že vybrali jiného kandidáta! Jak jako? Kdy? Že by tlačenka?

Ve své naivitě a neutuchajícím optimismu jsem si na tento zbytečný pohovor vzala den volna. Aspoň jsem si pak zašla do Savoye na kopřivovou limonádu a luxusní čokoládové fondue.

No a teď se tam ten inzerát objevil znova! Chápete to? Je tam ale jiná kontaktní osoba, tak jsem se přihlásila znova :-D

Dále jsem byla na pohovoru v reklamní agentuře.

Strašně moc jsem tam chtěla, tak moc, že jsem splnila všechny úkoly, které byly podmínkou k tomu, aby vás vůbec vzali v potaz. Zabralo mi to dvě hodiny, ale šlo tam o kreativitu, tak mě to bavilo. Tohle byl zatím můj první pohovor v životě, kde jsem měla pocit, že se bavím s lidma ze stejný planety a že i oni mě berou za tvora stejného druhu. Milou debatou jsme se dopracovali k tomu, že vlastně to, na co jsem se hlásila, není tak úplně pro mě, ale že mají volné i jiné místo. Něco mi k tomu řekli a pak detailní popis pozice mi poslali mailem. Přemýšlela jsem, přemýšlela a nakonce odmítla.

Ta práce by ASI nebyla pro mě, ale hlavně... Hlavně tam šlo o to, že pracovní doba byla od 9 do 18, jen 4 týdny dovolené a děsná soudržnost. Ty lidi si zakládali na tom, že jsou furt spolu. Kuchyňka nebyla oddělená od prostor určených k práci. Jezdilo se tam na různé víkendové akce, točilo se i v noci. To mě děsí a děsilo. Ale možná jsem to měla vzít. Vymýšlela bych slogany, natáčela reklamy, zažila spoustu nových věcí. To mě láká, ale když já se toho agenturního života bojím. Koukala jsem i na jiné reklamky a ony si asi všechny zakládají na tom, že tam jsou všichni veselí, hraví a pořád spolu. Já srandu miluju, ráda zajdu někam posedět, ale holt potřebuju i čas sama pro sebe a to docela dost.

Jinak všude chtěj vypracovat domácí úkol. Zas to na jednu stranu chápu. Jak jinak maj zjistit, že umíte psát? Jenomže když z toho nikdy nic není, tak je mi z toho akorát tak blbě. Jedna firma mi poslala úkol, který jsem dělala snad čtyři hodiny. Měl 4 body a jeden ten bod měl 4 podbody. Hezky jsem nad tím strávila odpoledne a pak jsem dostala email, že nepostupuji. A to se mě neobtěžovali ani jednou vidět osobně.

Pak jsem měla jednu pohovorovou seanci přes kámošku. Já to vlastně nemám ráda, když je to takhle přes známé. Přijde mi, že si tam říkaj "Jo, tak ty tady někoho znáš a myslíš si bůh víc co... No tak to si na tebe pěkně posvítíme!" Když padla otázka "What is your passion?", tak mi bylo jasný, že z toho nic dobrýho koukat nebude. A zítra jdu zase na pohovor přes jinou kámošku. Ani tam moc nechci. A říkala mi, že pohovory s tím chlapem bývaj dost intenzivní. Proč? Za co? Já nechci! Když jsem byla před lety na pohovoru u táty ve firmě, tak mi tam ten personální kokot řek, že o té pozici vím úplný hovno. Jo, přesně takhle to řek. Přitom jsem řekla, co mi řek táta a hlavně mi snad měl sám ten personalista říct, co to práce obnáší, ne?

Fuj, je mi z toho zle. Ale ještě vám řeknu jednu srandu. Zase šlo o domácí úkol. Zodpovězení tří jednoduchých otázek. Jenomže ty otázky byly v Google Docs, kde se to přepisuje, že jo. Tak jsem té osobě hned volala, že takhle to nejde, že tam jsou údaje od toho, kdo to vyplnil poslední (včetně data narození). Ona mi poděkovala a smazala to. Takže každý, kdo to chtěl vyplnit, musel toho předchozího smazat. Já do toho furt lezla a četla (a svoje jsem poslala v PDF). Úroveň výplodů všech uchazečů byla fakt hodně špatná. Jenomže všichni chtěli tak o 10 000 míň než já, takže zase smolík.

Poslední pohovor jsem měla docela blízko. Mé srdce zaplesalo. Životopis jsem poslala v neděli. Volali mi v úterý a ve středu jsem šla na pohovor. Z pohovoru jsem měla fakt dobrej pocit, líbila se mi náplň práce i místo jejího výkonu. Samozřejmě následoval domácí úkol. Ještě jsem ani nevylezla z baráku a už jsem ho měla v mailu. Měl se poslat do soboty. Já ho poslala hned ve čtvrtek. Zabral mi dvě hodiny, ale docela mě to bavilo. Mělo následovat třetí kolo. Ve čtvrtek to budou dva týdny od poslání úkolu a já od nich nedostala vůbec žádnou zpětnou vazbu.

No a tak jsem skončila na pracáku. Stejně jako před lety, kdy jsem se vrátila z USA. Teď mám aspoň nárok na podporu.