Jak to dopadlo s kocourkem

Kocourek mi tu od te doby, co jsem si ho privezla, kejchal. Furt jsem doufala, ze to prejde, ale kdyz uz to trvalo tyden, rozhodla jsem se ho vzit do utulku, at se na nej podivaj. Pan "kocicak” zase spustil tu svoji: ze kdyz se mu to do tri dnu nezlepsi, ze ho budou muset utratit. A ze mesto nema penize, tak muze kocourovi pomoct jen jednou. Kote dostalo teda injekci penicilinu a zlepsilo se mu to hned. Treti den uz vubec nekychal. Taky mel trochu prujem, ale to jsem radsi panu kocicakovi zatajila, neb mi jinak toho kocoura urcite na miste odkragloval. Furt mi rikal, ze proste umre. A to, ze kotata umiraj porad, uz jsem si musela vyslechnout tenkrat, jak jsem se na pozici pestounky prihlasovala. Ale me nerozhodi. Kocourek papal, hral si, furt tady lital jak sidlo a na umreni nevypadal ani nahodou.

Jak mu pichali tu injekci, a jeste jsem pozadala o vycisteni usi, tak jsem si tam prohlizela nejaky psi casopis, a dozvedela jsem se, ze loni v rijnu ten "muj” utulek navstivila Hilary Swank. Znate ji treba z filmu Million Dollar Baby. Kdybych tam ten den byla ja, tak bych ji v zivote s tema blondatejma vlasama na kratko nepoznala. Kazdopadne ja mit prachu tri prdele, tak sem do tehle koncin ani nepachnu:-)

Po dalsim tydnu jsem kocoura vzala na zvazeni. Jeste predtim, nez bylo vubec jasny, jestli pribral nebo ne, tak mi ho vzali a nazdar. Stala jsem tam s prazdnou prepravkou a neverila, ze uz je konec. Myslela jsem, ze ho budu mit ctyri az sest tydnu, ne jen dva! Nejak jsem se ale nezeptala, jak to, ze mi ho berou uz ted. Aspon jsem se zeptala na vahu. Hezky pribral. Celou cestu do utulku mnoukal a ja mu opakovala, ze o nic nejde, ze se jen zvazime a pak hned zas pojedem domu a budem si hrat. Misto toho ho tam nekam soupli do klece a ja se s nim ani nemohla rozloucit. A tak jsem sla zpatky do auta. Uz sama. Hlava svesena. Prepravka prazdna.

To bylo v nedeli. V pondeli maj zavreno a v utery jsem se za nim jela podivat. Jenomze jsem ho tam nikde nenasla. Pak jsem teda chtela vyvencit nakyho toho psa a koukam – takovej peknej vlcak. Byla to holka a jmenovala se Misty. Na karte mela napsano, ze je moc hodna a vhodna pro duchodce. V klidu jsem ji vytahla z klece a zaclo toco. Misty mela silu deseti koni. Vlacela me utulkem, az jsme se teda nak dostali na travnaty dvur, kde se ti psi venci. Litala tam jak ztrestena a ja jsem si div nezlomila prsty, jak jsem se snazila udrzet to voditko. Potom, co ona vyvencila me, sly jsme zpatky do klece. Vlezla jsem tam s ni, protoze jinak bych ji tam nedostala. A co ted? Jakmile jsem pootevrela vrata, uz tam cpala cumak a obrovskou silou se zacala do tech dveri rvat. Dvakrat jsem se takhle pokousela dostat ven a dvakrat mi ta holka malem zdrhla. Musela jsem ji vzdycky popadnout za zadni nohy a narvat zpatky. Potila jsem se, ze to bylo cejtit na sto honu a doufala jsem, ze kolem projde nekdo ze zamestnancu a ze mi pomuze. Nic, akorat kolem dvakrat prosli takovy dva panove, co se prisli podivat na psy. Ten jeden se me zeptal, jestli se snazim Misty udelat pratelskou, ze jsme furt v ty kleci. Prdlacky! Ja doufala, ze se Misty uklidni a treba si na tri vteriny lehne a ja se budu moct dostat ven. Ani nahodou. Nakonec jsem ji do jejiho domecku hodila dobrotu (kterych jsem nastesti v kapse mela plno) a zavrela ji tam. Misty v amoku busila, at ji koukam okamzite pustit, a ja se konecne dostala ven. Poprejme hodne stesti duchodci, ktery si Mistynku adoptuje!

Kdyz jsem se doma koukla na stranky utulku, kocourek uz tam nebyl. Tak si ho nejaci dobri lide vzali. Doufam, ze dobri.