Praha ve sto slovech - vernisáž

Jednu chvíli jsem si říkala, že tam nakonec teda půjdu, za hodinu pak, že na to kašlu. A takhle to šlo celý den, až tak někdy do půl páté, kdy jsem se konečně začala připravovat.

Můj text byl vybrán mezi stovku nejlepších, která byla zařazena do sborníku. Ale právě až na té vernisáži jsme se měli dovědět, kdo patří mezi nejlepší dvanáctku a komu patří první tři místa. A proto se mi tam nechtělo. Co kdybych vyhrála a musela tam něco říkat? Stres!

Pro jistotu jsem si i umyla hlavu, což se na místě ukázalo jako zbytečné. Stejně tak moje róba sladěná s náhrdelníkem a lakem na nehty.

Šlo se dolů do podzemních prostor a tam hnedka začínala vernisáž dvanácti nejlepších textů. Texty byly doplněny ilustracemi. Hnedka jsem teda zjistila, že mezi nejlepšíma nejsem a mohla jsem se hodit do klidu. Když jsem měla skoro všechny texty přečtené, akce začala.

Paní pořadatelka začala mluvit, všude kolem lidi, takže já stála úplně vzadu s nulovou šancí na lepší místo, paní jsem viděla škvírou mezi lidmi a slyšela jsem taky jenom něco. Na straně měli stát soudruzi z Maďarska (odkud k nám soutěž přišla) a předpokládám, že tam teda fakt stáli, když jednu chvíli pořadatelka furt mluvila k tý straně.

Autoři 12 nejlepších textů museli jít dopředu a vyhlášení 3 nejlepší vystoupili z řady. Pak ňákej chytrák pronesl, že ty tři by ty svoje texty měli přečíst. Bejt tam já, tak mu dám pěstí. Pořadatelka, že je to výbornej nápad (ne to s tou pěstí), takže fakt museli číst.

Pak teda bylo občerstvení a víno, což mě nezajímalo. Zajímala mě knížka, na kterou se rychle začala tvořit nekompaktní fronta. Byl to trochu masakr, bála jsem se, že na mě nezbyde. Nejsem totiž ten typ člověka, co ostatní srazí k zemi nebo připlácne ke zdi, jen aby byl ve frontě první. Ale hurá, knihu mám. Je super. Má růžové stránky.

Už mám knihu přečtenou a musím uznat, že je mezi námi tolik talentovaných lidí. Fakt hodně dobré texty.