Protože mám dneska dovolenou a protože všichni teď žijou svařákama, zasíťovanejma stromkama na balkóně, frontama na kapry (vrazi!) a protože v tramvaji nepotkáte nikoho, komu by odněkud nečouhala role balicího papíru, tak tedy i odsud, z tohoto blogu, na vás dýchne vánoční duch.
Můj nový zaměstnavatel byl tak milostiv, že mi povolil jednodenní dovolenou. Bohužel už mi zbýval jen půlden, protože jeden celý den jsem vyplýtvala na pohovor (jak jinak než zbytečně). Ale chybějící čtyři hodiny jsem si vydělala přesčasy, takže jsem dnes doma. Hlavně jsem potřebovala do knihovny a nakoupit si na ty tři dny trochu jídla (najím se u našich a ségry, ale tak kdyby náhodou). V Albertu se šířila poplašná zpráva, že došlo maso a majonéza a další přivezou až v šest. Já měla v košíku věci jako nutellu, lentylky, pribináčka a docházející okurky a brambory mě nechávaly v klidu. Jen tak z rozmaru jsem se stavila ve Vše za 39. Ježiši tam vám byl smrad, jak v čínský továrně na píčoviny. Pak jsem si u Číňana koupila čínu :-))) Kung Pao, kterým jsem se teď děsně přejedla a sotva dýchám. Napíšu tenhle článek, pustím si poslední díl Hunger Games a půjdu spát. Ale ne na moc dlouho. Čekám ještě poslední dárek, který mi kolem osmé doručí do Alza boxu.
Jsem četla, kolik času proflákají kancelářské krysy na netu. No už nevím kolik, ale teď je k tomu třeba ještě připočítat čas strávený objednáváním vánočních dárků, asi i objednáváním potravin, výběrem zimní dovolené. No a jako co máme dělat, když jsme celý den zavření v proskleném chlévě? Plat, který dostávám já, odpovídá tak pěti hodinám práce, takže ty tři můžu zvesela proflákat, svobodu mi to stejně nevykompenzuje. A z takovýho platu můžu asi těžko kupovat vánoční dárky. Koupila jsem jen pár drobností pro ségru. Dřív chodili lidi v pracovní době na trh, na poštu, ke kadeřnici a teď holt nakupujem online z kanclu.
Na Staromák se musí. To se nedá svítit. Davy lidí, majestátní strom a punč. Dokonce ten den i lehounce sněžilo. Loni byly ale stříšky stánků červené, to bylo hezčí.
Nejlepší byla kamarádka, prej: "Kdo si koupí loutku?" Okomentovala tak sortiment jednoho ze stánků. A teď někde psali, že české loutkařství bude zapsáno do nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Překvapilo mě to, ale největší dojem na mě udělalo těchto pět stánků v jednom office parku. Jak vystřižený z americkýho filmu. Je to od někoho hezké, že takto zpříjemní byť jen obědovou pauzu lidem, kteří jsou jinak zotročováni uvnitř skleněných domů. A žádnej trdelník :-) Dala jsem si svařák, ale to spíš tak z povinnosti. Víno mi nechutná.
A na závěr Mírák (Náměstí Míru). Moc hezké s tím kostelem v pozadí. A výborný drink zvaný švihák. Jen jsem měla takový blbý den. Padaly mi jak kalhotky, tak punčocháče. Po deseti krocích jsem je měla pod zadkem. Odpoledne jsem dospěla k zásadnímu kroku a kalhotky sundala, což mi umožňovalo ujít tak o 20 metrů víc! Ale to nestačilo a na Mírák už jsem dorazila s punčocháčem na půl žerdi, takže jsem vypadala jako takoví ti rádoby frajírci s kalhotama u kolen. Tento trend nošení kalhot prý vznikl v amerických věznicích. Vězn, kteří nabízeli homosexuální styk, dávali ostatním vězňům najevo, že jsou volní. No nic, došla jsem se slzami v očích k toitoikám... Jenomže ty byly zamčenééé! Ale to už příšla kamarádka, která mi z mé bundy udělala paravan a já se u zdi kostela dala do richtigu.
A dneska ještě zabalit dárky a umejt si hlavu. Mně se nechceeeeeeeeeeeeeee!
Jééé a ještě na Jiřák jsem zapomněla. Miluju ten kostel na Jiřího z Poděbrad. I v tomto případě mají trhy díky přítomnosti kostelu pořádný šmrnc.