"Ty jsi odpůrce televize, nebo na ni prostě jenom nemáš?", zeptala se mě kamarádka. Heleďte, já televizi fakt nemám, neb mi to přijde jako naprostá zbytečnost, když tam nikdy nic nedávaj. Smysl zvukové kulisy taky nechápu - mám ráda ticho a vystačím si s vlastními myšlenkami, případně si pustím nějaké povídání na youtube (to dělám občas při vaření).
A ano, kdybych měla zrekonstruovaný byt, vznikl by mi z části předsíně (což je spíš taková přijímaci hala), obývací pokoj. Pokud by mi po rekonstrukci zbyly ještě nějaké peníze, televizi bych si koupila. Abych měla možnost koukat na to, na co koukám, ale ve větším než jen na obrazovce noťasu.
A náhodou první, o čem budu mluvit, bylo teda zhlédnuto na televizi. Bylo to totiž na Štědrý den, kdy jsem byla u rodičů. Kdepak Tři oříšky pro Popelku, kdepak pohádka. Na 12 let v řetězech jsme koukali. Máma šla spát a jelikož s tátou nejsme žádný ořezávátka, pustili jsem si životopisné drama o jednom z mnoha zločinů spáchaných člověkem na člověku.
12 let v řetězech
Musím se vám k něčemu přiznat. Ach jo. Je to strašně trapné, ale já nevěděla, že válka Jihu proti Severu byla válka v rámci USA. Já myslela, že "když sever válčil s jihem a zem šla do války... na polích místo bavlny teď rostou bodláky", že se prostě jednalo o válku mezi Severní a Jižní Amerikou. No a teď teda koukám na ten film, kde hlavní postava - černoch - žije úplně normálně. Má rodinu, dům, práci a svobodu. A najednou ho unesou, donutí ho slyšet na jiné jméno a je z něj otrok. Že byli černoši na prodej a běloši si je chodili vybírat, jak dneska když jdeme do zverimexu, jsem věděla. Ale že v rámci jedný země mohou být lidé najednou zbaveni všech práv a klesnout na úroveň zvířat - záleželo jen, jestli bydleli na dobrém severu, nebo blbém jihu. Z toho jsem byla úplně stife (Znáte někdo ten výraz "stife"? Jak se to píše a odkud to je?).
Hunger Games: Mockingjay Part 2
Ok, všechny předchozí Hladové hry jsem milovala. Ta představa, že je to, v čem žijeme, vlastně jedna velká hra, mě vždycky fascinovala. Ale ten poslední díl jsem si musela rozkouskovat snad na čtyřikrát. Jennifer Lawrence, čili Katniss, mi od prvního dílu přišla děsně sexy. Ovšem v posledním dílu mi už tak lezla na nervy, že se to skoro nedalo. Jako sorry, ale ona tam prostě skoro furt jen tak blbě čumí. Vypadá jak ztracená Mongolka, co se nějakým záhadným způsobem odteleportovala ze své jurty do centra New Yorku. Ten nápad s těmi pastmi byl dobrý, ale nějak to dotáhnout, aby v tom byla logika, na to se tvůrci úplně vyprdli.
Pak jsem objevila český seriál Semestr. Hej, hej, to bylo supeeer!!! Celý se to odehrává na monitoru počítače. Ten nápad, to provedení! Tleskám! Skype cally, komunikace přes Messenger, natáčení videí na mobil, psaní emailů. No prostě dnešní doba. Teprve skrz ten seriál jsem viděla, jak mladší lidi, o 10 - 15 let, žijí. Jak moc pro ně znamenají sociální sítě a digitální svět vůbec. Jak je všechno hrozně zrychlené a propojené. Jak se během volání na Skypu chatuje s někým jiným, píšou maily, nakupují věci a googlují informace. Byla jsem překvapená, že můj oblíbený Whatsapp si tam nezahrál ani prd.
Skončilo to divně, poslední dva díly už byly na nic, ale stejně. Klidně bych uvítala druhou řadu. A používali tam i FutureMe.org, což je služba, která vám umožňuje posílát si (nebo někomu jinému) maily do budoucnosti. Já už o téhle zajímavé věcičce slyšela dřív, ale chuť ji využít jsem dostala až díky tomuto seriálu. Sepsala jsem si svoje dojmy, obavy a nadšení z prvního dne v nové práci. Hned ten den večer jsem si to poslala do tři měsíce vzdálené budoucnosti, až budu mít po zkušebce. Tuze mě takováto možnost nadchla - doporučuji zejména pro nás, psavce.
Kanadský dokument už jen 2 dny ke zhlédnutí na webu ČT 2! Je to o vztazích Kanaďanek s muži z Tuniska, Pákistánu a tak. Ani nevím, co k tomu říct, krom toho, že je to teda pěkně smutný. Žena je tam vždycky starší a ještě k tomu neatraktivní. No a vychcanej mladík, kterej se chce dostat z mizérie své země do západního blahobytu, předstírá lásku. Já chápu, že jim to ty baby žerou. Ono je těžký odolat, když se najednou kolem vás, po všech těch útrapách, točí milý pohledný muž, který ve vás "vidí" bohyni. Alláh sem, Alláh tam, jednou se něco z Koránu hodí, jednou ne. Hlavně, že si to před sebou dokáží obhájit.
No a jeden z těch borců (To nevím, jestli to zrovna tento nemyslel upřímně. To už v dokumentu nebylo.) na konci pobavil: "V Kanadě se hrozně moc pracuje. Je tu čas jenom na práci. Člověk má štěstí, když se chvíli vyspí."
Jako dobrý, mám ráda zvířata. Proto mě taky tenhle nový pořad České televize zaujal. Ale je to peklo, když koukáte na ty lidi, který si poříděj zvíře, protože oni chtěj, ale vůbec nepřemejšlej nad tím, jestli na to maj. Jestli mají dostatek času, trpělivosti, odhodlání a místa. Čtyři kočky v bytě? Proč? Já chci taky zvířátko, ale jsem schopna se trochu zamyslet a říct si, že to prostě nejde. A teď ještě, jak se ty lidi oblíknou, když vědí, že budou v televizi. To mi hlava nebere. A ještě mě zajímá, co to je za chlapy, kteří žijí v domácnosti s více kočkami (a nějakou lidskou partnerkou samozřejmě). To jako podstupují kvůli té ženě? Nebo jsou muži, kteří mají kočky upřímně rádi a chtějí je mít doma? A teď ten poslední díl. Pár má čtyři kočky, psa a ještě koupí morče? Kočkám na hraní! :(
A když už jsme u té české tvorby, tak se zastavím u Manželských etud, což jsou časosběrné dokumenty od Třeštíkové. Autorka těchto dokumentů si v roce 1980 vybrala pár párů, které se braly a s kamerou je sledovala po dobu mnoha let. Měli děti, byty, domy, problémy, rozvody a tak. Což mě samozřejmě strašně baví. Baví mě sledovat cizí životy a osudy. Ostatně můj názor, který hlásám odpradávna, je takový, že úplně každý by mohl napsat autobiografii, která by se prodávala. Každý má co říct a každý život je originál.
Já teda sice za socialismu chvíli žila, ale byla jsem malá, tak si z toho nic nepamatuju, tudíž jsou pro mě tyto filmy o to zajímavější. Teď běží v kinech Strnadovi po 35 letech. To víte, že bych to chtěla vidět, ale zase platit za to, že se můžu koukat na něčí život... To se mi moc neche :/ Ale hlavně co chci říct. Naposledy jsem viděla etudu Zuzany a Stanislava a doteď z toho mám deprese. Z tý Zuzany. Zůstala sama. Na všechno si stěžovala. Na zdraví, na to, že ji opustily děti (šly studovat), že je všechno dražší než za komančů. Prostě byla sama, opuštěná a jedinou její zálibou a kamarádkou byla televize. Co když takhle dopadnu i já?