Když všichni kolem vás mají děti

A nebo jsou aspoň těhotný. Většinou už podruhý. I ty inteligentní, o kterých jsem si myslela, že se budou věnovat kariéře, teď makaj, aby do 35 stihly aspoň první dítě.

A já mám z toho samozřejmě takovej blbej pocit. Jakože jsem marná. Ale není to tak, že bych najednou chtěla děti. To ne. Jen se cejtím mimo. Nenormální.

Těch spolužaček, co měly děti před třicítkou, bylo fakt málo. A většinou to byly takové, co byly vždycky spíš do větru, než do studia. Takže to nikoho nepřekvapilo, a mně tyhlety zprávy o porodech vrstevnic přišly jak z jiný dimenze.

Jenomže teď už rodí i ty poslední kusy, co se doteď držely. Je to depresivní. Připadá mi, že ten život žiju špatně. Ale přitom moc dobře vím, že to, co dělá většina, vůbec pro mě nemusí být to správné.

Jo, ve stáří budu sama. Nikdo se o mě nepostará. Ale do té doby si to můžu užít. Já vím, že někdo říká, že si užívá tak (no to užívá je asi silné slovo, ale chápete mě, ne?), že vychovává děti. Vidí, jak rostou a bla bla bla. Já si zas skoro každou sobotu ráno čtu. V posteli rovnou po probuzení. Moci si tohle dovolit, mi přijde jako vrchol nemateriálního luxusu. Ale tohle zas nemůžu nikde říct. Bylo by na mě nahlíženo jako na líné prase. A když teda řeknu, že mě baví třeba ještě cestování, zase si poslechnu, že to není žádný koníček, že se cestuje jednou dvakrát do roka. No jo, ale já pořád tajně doufám, že se stane nějaký zázrak a já budu cestovat častěji. Nebo, že se stanu digitálním nomádem.

Ale ať už mě baví cokoli. To je úplně jedno. U mě je důležitá ta svoboda. Sice musím chodit do práce, kterou fakt nežiju, ale jinak chci být volná. Každej den od rána do večera v práci. To je dost hrozný. Není tedy divu, že chvilky, kdy nic nemusím, jsou pro mě svaté.

Mám třeba jednu kamarádku, která má dvě děti. Navíc je furt v práci. Když je doma, tak vaří a uklízí. A mně ten její život přijde hrozně smutnej. Mně by se vypařil mozek, kdybych si nemohla číst, nechodila do divadla, nepustila si, co mě zajímá. Kdybych neměla žádnou potravu pro mozek. Ještě k tomu se vlastně pokouším malovat a mám to všechno permanentně rozložené po stole. Plně se ztotožňuji s tím, že uklizený dům je známkou promarněného života.

Ale co když jsou ty moje aktivity a pocity jen náhražkou? Náhražkou, kterou jsem si sama vytvořila jako alternativu k tomu, co mají skoro všichni ostatní...

A jak to máte vy, holky? Zajímal by mě názor nějaké pětatřicetileté, či starší, bezdětné čtenářky :-)