Přesto vám o včerejšku napíšu. Ono se totiž pořád něco děje. A jestli je to zvláštní, nebo ne, to už je úhel pohledu.
Byla jsem v práci. Poetický začátek. No vlastně ani ne. Nicméně od té doby, co chodím do práce (té nejnovější), snažím se o lepší způsob stravování. Přestala jsem jíst rohlíky (a housky atp.)! Rohlíky pro mě byly number 1! Snadné, dobré, levné a dostupné jídlo. Takovej rohlíček s pomazánkovým máslem, se šunčičkou, česnekovou pomazánkou. Čirá radost v hubě.
Hříšnému období s bílým pečivem je teď konec! Jím žitný chléb. Když není žitný, tak třeba slunečnicový. Takový ten slepený, nenadýchaný, co vydrží fakt dlouho. Chleba jsem nesnášela od malička. Je to hnus. Ale on už jen ten jeden krajíček zasytí, víc stejně nedám. A když je nejhůř a já doma nemám nic jiného, nejdu si naproti k Vietnamci koupit rohlík. Otevřu špajz a tam už se na mě směje chlebíček. Nejčastěji si ho dávám s lučinou a teď například jedu humus.
Co se toho pečiva týče, tak občas zhřeším tím, že si dám ke snídani čokorohlík, ale ráno se to prej ještě může. Během dne to tím sezením na židli spálím :-) Za měsíc a půl, co držím bezrohlíkovou dietu, jsem snědla jen cca tři rohlíky. A to ani ne moji vlastní vinou. Bylo to na akci v práci a na návštěvě.
Další super věcí, co se mých stravovacích návyků týče (to jsem nevěděla, že tento článek bude o stravování :-)) je to, že jím otruby. Zprvu jsem si myslela, že si budu dávat každé ráno jednu lžíci nalačno a jen tak, ale to se nedá. Vyřešila jsem to tak, že si ty otruby přidávám do müsli, ovesné kaše, nebo jogurtu. A k tomu zároveň vždy přihodím chia semínka – jestli fakt k něčemu jsou, to už je jiná :-) Ještě bych chtěla přestat kupovat müsli a místo toho jíst jen vločky zalité vodou, oslazené medem, se skořicí a ovocem. Když jsem doma, snídám míchaná vejce, nebo vejce natvrdo s rajčaty, kedlubnou, mozzarellou a jadelem.
Ještě musím samu sebe pochválit, že každý pracovní den konzumuji jablko a k tomu většinou ještě mandarinku nebo banán. No jak říkáme my Američani: An apple a day keeps the doctor away. A včera nastal další zlom v mém jídelníčku. Koupila jsem sójový puding Alpro. Jakože to se může, když vás honí mlsná. Říkala mi to kamarádka. Je v tom cukr, tak nevím. Ale míň než třeba v termixu :-) Bylo to výborný. Lehce to smrdí asi po té sóji nebo co, ale fakt mi to chutnalo. Puding jsem si dala odpo a po cestě domů už jsem byla pěkně nafouklá. Jak jsem přišla domů, rozbolela mě hlava. Hlava mě bolí tak jednou za pět let, takže jsem z toho byla pěkně vykolejená. Vzala jsem si prášek, vypila jsem aloe veru a pustila si film. Byl to hezký film, ale byla mi zima, chtělo se mi spát, tak jsem v osm usnula. V jedenáct jsem se probudila na záchod a pak až v 5:53. Nevím, co to bylo, ale nevěřím, že by mi po jednom sójovém pudingu mohlo něco být. Mám v lednici ještě jeden. Mám si ho dát? :-)
Před pár měsíci mi došla baterka ve váze. Bojím se si koupit novou. Se pak zvážím a zjistím, že jsem nezhubla ani kilo, nebo těch kil bude na displeji nedej bože víc. Ještě bych k těm svým změnám životního stylu chtěla přidat chození do schodů. K sobě domů do čtvrtého patra. Bohužel se mi to pořád nedaří. Večer, když na pokraji sil dolezu do baráku, a vidím to sympatické tlačítko, jehož jediné zmáčknutí dokáže zmírnit moje utrpení na tomto světě, neodolám. Takže do curvy modelek Zary mám pořád ještě daleko. Moje křivky vypadají spíš jako kdyby ty dvě holky byly jedna. A o prsou ani nemluvě. Proto jsou princezny zezadu. Páč považovat plochá děvčata za curvy (ne kurvy, to je rozdíl! :-)) by se asi neodvážilo ani to nejstatečnější/nejdrzejší/nejhloupější marketingové oddělení. Což mi připomíná, že se mi včera prodrala na svobodu kostice a celý den mě bodala do podpaží. Potřebuju podprsenku, ach jo.
