Víkend v divném kraji

Nutně potřebuju, aby to, co tady teď napíšu, někdo zfilmoval. Vydala jsem se totiž do vesničky o 50 domech a to, co se dělo, mi připomínalo nějaké severské drama říznuté filmem o ryzím češství jako je např. Díra u Hanušovic. Je to komedie, drama, nebo snad nějaký paralelní vesmír? Jsem debilní já, nebo všichni ostatní?

Vydaly jsem se do Koles, což je vesnice v Pardubickém kraji u Kladrub nad Ladem. Nic nešlo tak, jak mělo, a tím pádem jsme spolu zažily nezapomentulený víkend. Kamarádka A je jedna z těch holek, co milují koně. Vždycky je milovala. Teď jich několik vlastní, stará se o ně, jezdí na nich a poslední dobou jezdí i závody. Jeden takový se konal právě v Kolesách a tak tam jela. Předtím se zeptala mě a kamarádky B, jestli bychom nejely s ní, že by naši milou společnost uvítala. Sice ji to baví, ale být sama už moc nechce. Tak jsme s výletem souhlasily. Hlavně já. Já jak slyším výlet, hlásím se. Miluju zastávky na benzínce, nové prostředí, malé hospůdky a pajzly, kochání se krajinou...

Vyrazila v pátek po obědě a my dvě po práci vlakem (A nebydlí v Praze). Místenky na vlak jsem kupovala až v pátek ráno, takže už bylo skoro plno. Ale jely jsme jen do Kolína, takže vlak jsme měly rychle z krku. V Kolíně nás měla vyzvednout A, která si mezitím v Kolesách ubytovala koně, a s ní jsme se pak měly odebrat do hotelu v Chlumci nad Cidlinou, protože penzion v Kolesách už byl dávno plný. Sledujete to ještě? Soustřeďte se, bude hůř :-) Jenomže A, přestože měla box pro koně objednaný předem, žádný tam pro ni nebyl připravený (zatímco pro ostatní ano). Když si jeden vybrala, kobylce to tam nachystala, zjistila, že nefunguje napaječka. No a tak se zdržela a přijela pro nás na nádraží do Kolína se zpožděním.

Nevadí. Daly jsme si cígo a pohodka. Ubytovat jsme se měly do šesti, ale pan recepční na nás počkal do sedmi, byl moc milý a hned, jak jsme se ubytovaly, odešel domů. My zůstaly v celém hotelu úplně samy. Ani žádní jiní hosté tam nebyli. Hotel krásnej, novej, všechno hezké, vkusné, sladěné. Ale moc jsme se nevyspaly. Mně se stává běžne, že v cizím prostředí a ještě navíc s někým druhým v posteli, se prostě moc nevyspím. Zdály se mi i všeljaké pitomosti. Když mám lehký spánek, tak si ty sny pamatuju. Pamatuju si, že se mi zdálo, že v tom pokoji stojí malý Ind, maximálně tak 10 let, a čumí. Strašidelné, ale můj racionální mozek tomu dal nálepku blbost a nic to se mnou neudělalo. V pokoji bylo samozřejmě vedro, jak jsme tam funěly tři, tak jsem musela otevřít okno, což nebylo nic moc, když jsme byly v přízemí hned u silnice... Pak to teda vyprávím holkám a ty říkaly, že se taky furt budily, což se jim běžně nestává, taky jim v jednu chvíli bylo vedro a říkaly, že není běžné, aby se někomu zdál sen o místnosti, ve které zrovna spí :o :o :o

Ráno tedy začal závod.

Běh lesem a polem a celkem na pohodu. Kamarádka jela kategorii hobby 20 km. A ukázalo se, že krom milé společnosti, potřebuje k těm dostihům i asistentky. Měly jsme čekat na tzv. checkpointu. Tam, že se napije, poleje koně a bude pokračovat. Ok. Vyrazila, a my šly s lahví k cisterně. Jenomže z tý nic neteklo. Dlouho jsme tam u toho zevlovaly, jestli si třeba nepůjde někdo načepovat. No nešel a tak jsme se s tou petkou odebraly k penzionu, kde jsme nenápadně zapluly na záchody a vodu natočily. No a pak zase do auta a na onen checkpoint, který se nacházel někde asi tak nevíme kde. Věděly jsme kterým směrem, ale označení, ve které jsme doufaly, jsme nepotkaly. V další vesnici jsme to teda otočily, jely zpátky a narazily na vybíhajícho koně a přijíždějící auto. Pár aut pak ještě přijelo, dávalo napít svým závodníkům. Byly jsme správně, ale naše závodnice nikde. Čekáme, čekáme, pyšné, že jsme to našly a že ji občerstvíme... Čekáme tak dlouho, až nám nakonec volala, že už je v cíli a kde jsme. Aaaaaaaaaaaaaaa!

V cíli jsme měly čekat s kýblem vody pro koně, dekou a měřičem tepu. To jsme také nesplnily. A teď, že výsledky budou až večer, protože se čeká až dojedou všichni a někteří jeli i 100 km. Zeptaly jsme se v kolik to asi tak bude, abychom to nepropásly, a bylo nám řečeno, že nejdřív v pět. Ok, šly jsme na oběd do místního penzionu, kde je i restaurace. Restaurace byla narvaná závodníky, obsluha nervní, a my nejenom, že jsme se chtěly najíst, ale potřebovaly jsme se tam i ubytovat. Z krásného, ale strašidelného hotelu v Chlumci, jsme se odhlásily, protože jsme chtěly druhou noc spát v místě závodu a předpokládaly jsme, že v penzionu už bude volno, protože už bylo po závodech. Ok, ale teď která z těch budov je penzion? Nikde žádný nápis, žádná recepce, tak jsem se prostě zeptala v té restauraci na baru. Ty na mě koukaly, jako kdyby slovo recepce v životě neslyšely. Když jsme si ujasnily, o co mi jde, bylo mi řečeno, že se musím zeptat paní vedoucí. Zavolaly mi ji a když konečně přišla, tak taky divně koukala, jako by nečekala, že se v jejím penzionu do příštího závodu ještě někdo někdy ubytuje. Pokoje nebyly uklizené, ale že po vyhlášení vítězů už by to mohlo být.

Takže jsme po obědě a teď co? Jelikož bylo tento víkend fakt luxusní počasí, chtělo to zajet se někam podívat. A tak že pojedem do Kladrub na kafe a pak do hřebčína. Zapluly jsme do hospody na náměstí a tam bylo super, že se dalo sedět venku na slunci. Nádhera. A měli tam i zákusky! V sobotu odpoledne. Chápete to? Dala jsem si čokoládový košíček. Snad nejlepší zákusek mého života! Fakt, přísáhám!

A po odpoledním občerstevní, že se podíváme do národního hřebčína na starokladrubské koně. To jsou totiž takové zvláštní koně, kteří mají čumák jak Alf :-D Něco málo z Wiki: nejstarší české plemeno; kulturní památka (jak kůň, tak hřebčín); na seznamu UNESCO jako kulturní dědictví lidstva; jediným živým tvorem na světě, který je pod památkářskou ochranou. Prohlídka se dělá vždy v celou, my tam byly za tři tři, tak si jdeme koupit vstupenky a ejhle. Hřebčín má zavřeno jednou v roce na tři dny a to bylo právě v sobotu :-))) Takže prd. Nasedly jsme do auta a aspoň se projely křížem krážem a lesem. Vrátily jsme se krásně včas na vyhlašování. Kamarádka si došla pro koně, nastoupila spolu s ostatními a ejhle. Za chvíli slyšíme, že kategorie hobby byla vyhlášena dřív. Někdy v době, kdy jsme doobědvaly. Chudák kámoška šla s koněm zpátky do boxu a čekaly jsme na konec vyhlašování, aby se mohla jít zeptat, jak dopadla. Byla 10. z 22 účastníků. No a pak jsme zase čekaly a čekaly na paní vedoucí - až se vykecá. Nakonec jsme se pokoje dočkaly a dobře se vyspaly. Na večeři jsme jely do zámecké restaurace v Chlumci, kde jsme se docela dobře najedly. První noc, co jsme byly ubytované v Chlumci, byla totiž tato restaurace úplně plná. V tom penzionu v Kolesách jsem spala na prostřední posteli a měla nad sebou střešní okno, ze kterého jsem koukala na hvězdy! Krása!

Na tomto tripu na venkov jsem si krom koní ještě pohladila kozla, kravičky, kočku a nádherná koťátka. V dubnu je další závod, tak pojedeme zase. Už všechno umíme, takže se nám určitě všechno povede a třeba poskytnu i nějaké fotky koní (teď jsem se zamilovala do těch kladrubáků). Nevím ale, jestli to nebude nuda :-)))

Pravda, málo jsem se tu zaměřila na vykreslování postav. Takhle to vypadá, že jedinou postavičkou příběhu byla paní vedoucí. Ale až budu psát ten scénář, tak se zaměřím na lidi hned od začátku. Pán ve vlaku s dcerou na klíně. Kluk, který si objednal kávu, a přinesli mu mini kafe a mega tác. A pak náš večer v hospodě v penzionu. Chlapi 50+, v televizi fotbal a na zdi vycpaný šestiletý jelen Lojza. Cítíte z toho to české pivo a skandinávský vítr?