Už to jsou tři měsíce, co jsem byla u moře. Ach ach. Ručníky a plavky vyprány, nemám co fetovat. A zas to byl ráj. Přestože se tam stalo pár nemilých věcí (třeba když jsem málem umřela na faraonovu pomstu), tak ty milé věci to přebily.
Jeli jsme na velkou rodinnou dovolenou, takže já, sestra a rodiče. Ségra chtěla po rozchodu s dlouholetým přítelem k moři, aby si odfrkla a protože s ním u moře, a vlastně za posledních minimálně deset let na klasickém zájezdě, nebyla. Vybrali jsme Egypt. Je to tam hezký a za rozumnou cenu. No já si na to samozřejmě musela půjčit, takže mám teď před sebou tak rok splácení. Supeeer!
Muži
No tak jistě. Arabský svět - to je úplně jiná realita. Ale tentokrát to nebylo jen tak. Tentokrát jsem tam nebyla sama. Čímž to bylo pro obě strany těžší.
První půlku dovolené se sice nic moc nedělo, ale to jen proto, že jsme se chodili koupat jen k zadnímu bazénu. Celý náš pobyt, krom dvou dnů, totiž dost foukalo. Jakože fakt hodně a na pláži echt. A sehnat lehátka přímo na pláži? Nemožné. Po čase nás však zadní bazén omrzel a přesunuli jsme se k hlavnímu bazénu, který byl právě u pláže. Voda v bazénech byla ledová, takže jsme se stejně koupali hlavně v moři. Se ségrou jsme i šnorchlovaly a já viděla úplně boží rybku. Krom toho, že byla zajímavě zbarvená, tak měla na zádech takovou jako štěrbinu a když si všimla, že ji pronásleduju, začala z ní vysunovat a zasunovat ploutvičku. Doma se mi ji podařilo vygooglovat a ukázalo se, že to nebyla ploutvička ani škvíra, ale osten, který dokázala zvednout a položit. Byl černý a když byla v klidu a osten měla sklopený na zádech, vypadalo to jako škvíra. "Hřbetní ploutev ostenců připomíná spoušť pistole."
První muž, který mě oslovil, byl Aladin od koní. Byly tam vzadu nějaké stáje, ale koně jsem neviděla. Aladinovi bylo tak 25 a vše, co říkal, myslel smrtelně vážně :-))) No prostě přehrával jak na divadle a všemu dodával krásně dramatickou atmosféru. "Kde jsi byla? Já už tě tu hledám čtyři dny!" - tak zněla jeho první slova ke mně. Pak mě podrobil lehkému výslechu, jako jestli jsem vdaná a jestli mám děti. Mezi manželstvím a singlovstvím jsem udělala kompromis a prohlásila jsem, že mám přítele, jsme spolu pět let. Aladin vypadal nešťastně. V jeho hlubokých hnědých očích se zkoncentrovalo drama a neštěstí celého světa. Zadíval se do dáli a pak na mě a pravil: "Jestli se někdy rozejdete... bude to jeho chyba, ne tvoje." Kdybych mohla, hned bych mu vrazila Oscara za nejlepší mužský herecký výkon u bazénu. Předposlední den jsem mu schválně řekla, že zítra odlétám. Chtěla jsem ještě trošku smutných hnědookých pohledů. Aladin na chvíli zkameněl, pak ale v sobě sebral poslední síly umírajícího člověka, aby si se mnou dlouho třásl rukou a přál mi do života jen a jen to nejlepší.
Pak tu máme Ahmeda od takových těch vodních atrakcí a výprav za delfíny. Já byla vlastně často u bazénu sama, protože naši chodili přes poledne na pokoj a ségra odcházela na pokoj už v 11. Takže co jsem tam taky měla furt dělat. Když se ke mně přichomejtnul Ahmed s nabídkou plavby za delfíny, řekla jsem mu, že s ním pojedu, když mi poskytne heslo na wifi. Ta wifi, která tam byla zdarma, nápor uživatelů nezvládala. Hesla jsem se nedočkala, protože Ahmed nebyl hotelový, nýbrž vodní, ale získala jsem kamaráda na dlouhá horká poledne v osamění. A navíc tenhleten byl fakt fešák. Vedli jsme hluboké filozofické rozpravy. Jaký je rozdíl mezi myslí a mozkem? Ano, i toto bylo jedním z našich témat.
Další, kdo našel místo v mém dovolenkovém srdéčku, byl zase Ahmed. Tentokrát Ahmed z parfumerie. Hotel disponoval asi deseti krámky a tenhleten Ahmed z parfumerie se na mě nějak upnul. Byla s ním sranda a ze všech tří byl nejinteligentnější. Logicky jsem s ním teda trávila čas ráda. Různě jsme se popichovali, dověděla jsem se, že mu je 39, má ženu a dvě děti. Zase opěvoval mou krásu, že nechápe, jak můžu bejt sama a že co budu dělat, až budu stará, že budu bez dětí a budu úplně sama. Myslel to se mnou dobře, kluk egyptská.
Jo a pak tam ještě vlastně byl jeden mlaďoučký hubeňoučký kuchař. Ten si mě všimnul, když jsem u jeho stolu s něčím grilovaným předvedla humornou scénku, jakože nemůžu přečíst, co to je. Každé jídlo mělo totiž popisek na mini papírku a mini písmem. V restauraci jsme vždycky na sebe mrkli, usmáli se a jednou mi při doplňování rejže řek, že je vždycky šťastný, když mě vidí.
Antinal
Já nevím, jestli je nějaký Evropan, kterého v Egyptě faraonova pomsta mine, ale mě neminula nikdy. Tentokrát si mě teda pořádně vychutnala. Nejenže se klasicky jednalo o průjem, ale já i blila. Na noc a den a půl jsem byla vyřazena z provozu. Delegát nás hned první den upozornil, že na střevní problémy v Egyptě naše léky nezabírají. Je potřeba si koupit místní antinal, který v hotelové lékárně prodávají za 10 $, on nám ho však sežene za běžnou cenu, čili za dolar až dva. Hned jsme si objednali jednu krabičku. Delegátovi to přišlo vtipné. Průjem přece ještě nemáme. Nemělo cenu vysvětlovat, že čekat s objednávkou teprve až průjem udeří, je píčovina. Když jsem měla skoro celou krabku sežranou, napsala jsem delegátovi sms a objednala další dvě. Na schůzku s delegátem šel táta a přišel bez antinalu. Delegát jel zjevně bez systému. Na schůzku přinesl pár antinalů. Co na tom, že objednávek bylo víc, než kolik on přinesl kusů. To nesledoval. Táta se tedy stavil v lékárně, kde byl antinal fakt za těch 10 doláčů a lékárník se tvářil, že o smlouvání v životě neslyšel. Takže co teď? Jsme u Arabů. Přeci nabudu za ty léky platit tolik! To musí jít ňák jinak.
Přehodila jsem si přes plavky hacafrak a vydala jsem se do boje za levnější lék proti sračce. První moje zastávka byla v hotelovém koloniálu. Tam by ty léky mohli mít jako takovou podpultovku. Neměli. Ale chlapci mi poradili, když jsem si jim postěžovala, jak to má lékárník drahý, abych zašla za hotelovým lékařem. Hooolky, to vám byl fešák. Jak ze žurnálu. Ale nic dobrýho mu z očí nekoukalo. Nevadí. Řekla jsem mu svou story a on, že mi ten antinal prodá za 5 $, ale že tu teď žádný nemá. A že pro něj sjede a ať se stavím za 2 hodiny. Dala jsem mu tedy rezervu a přišla o akademickou čtvrthodinku později. A co myslíte? Ano, nebyl tam. Zamčeno.
Loudala jsem se kolem obchůdků. Před parfumerií stál Ahmed. Ano :-), svěřila jsem se mu se svým dramatickým příběhem a zeptala se ho, jestli náhodou nekamarádí s tím lékárníkem. Lékarna byla hned vedle parfumerky. Řek, že k němu se mnou zajde. Něco tam na něj zaburácel, lékárník se bránil. Neznělo to jako kamarádský pokec, ale tak arabština, viď. Pak se přeplo na angličtinu a lékárník se děsně vykrucoval. Divil se, kde jsem vzala informaci, že krabička léků má být za dolar dva. Ještě víc se divil, když jsem mu řekla, že jsem za tu cenu před pár dny jednu krabičku opravdu koupila. Blekotal, že před pár měsíci došlo k plošnému zdražování všech léků v Egyptě. Pak ještě přišel s fintou, že mi za 5 dolarů prodá jedno plato. V krabičce byly dvě. Vysmála jsem se mu. Řekla jsem mu, že přece není možný, aby ty léky prodával s takovou přirážkou. Pak jsem mu na pult hodila pětidolarovku a řekla mu, ať mi ten antinal kouká prodat a že mu přece stejně dávám mnohem víc, než jakou to má hodnotu. Fakt mi to prodal, ale hodně neochotně. Vítězství bylo moje.
Nákupy
Na žádné výlety jsme nechtěli, ale trochu si zašopovat, to jo. To by se nám líbilo. Pan delegát věděl, že smlouvání nechceme - "Když vás to nebaví, neumíte to a nezajímá vás to." - a nabízel zdarma odvoz do obchodního domu Yasmin s pevnými cenami. Tak jsme si to domluvili. Jasná volba. Přijel pro nás Ali a jelo se. Byl veselý a povídal něco, že nejdřív pojedem na jedno místo, kde se prodávají oleje a pak na oblečení a suvenýry. Pochopila jsem, že jsou teda Yasminy dva. Nebyly.
Akce s oleji byla pěkně divná. V divné budově nás nějaká Ruska posadila na gauč a mluvila k lahvičkám, které stály na konferenčním stolku před námi. Mandlový, arganový, olivový... No super. Nikdo jiný v krámě nebyl. Po pěti minutách jsme ze zvedli a šli za Alim, že chceme do Yasminu. Ali už nebyl veselý a od té doby s námi nemluvil. Zaparkoval před Yasminem, před kterým seděli dva muži, venku pobíhaly kočky a uvnitř sedělo dalších několik mužů. "Obchodní dům" měl dokonce patro. Ujal se nás chlapík, který uměl tak trochu česky a furt chodil s náma. Mně se chtělo strašně smát. Tak tragickej obchod jste snad v životě neviděli. Připadala jsem si jak v časové smyčce, Severní Koreji nebo v opuštěném městě, jaké bývají v amerických filmech. Vetešnictví, sklad nechutných hadrů a zaprášených nevkusných suvenýrů. Soudný človek by si tam nic nekoupil. Koupili bychom si akorát tak pohledy, ale ty neměli. Prošli jsme obě patra a protože táta z auta po cestě zahlédl Carrefour, chtěli jsme tam.
A teď drama. Ali s námi už nechtěl nic mít. Druhý kluk, který se odněkud vynořil s čajem v ruce, měl asi fungovat jako záložní řidič. Divoce se debatovalo na chodníku mezi kočkama. A že nás teda do Carrefouru může vzít, ale na nákup budeme mít jen 10 minut. S tím jsme nesouhlasili. Debata nevím proč nekončila. Musela jsem zasáhnout a povídám: "Tak pánové, který z vás nás odveze zpátky na hotel? Ty, nebo ty?" Odvezl nás Ali. V autě bylo dusno. Po několika minutách se na mě podíval ve zpětném zrcátku a povídá, že on nás nemůže vozit nikam mimo určenou trasu. Řekla jsem mu, že v pořádku, že to mohl říct rovnou a bylo by veřešeno. Na to už neřekl nic. Ale byla jsem ráda, že debatoval se mnou, i když jsem žena :-)
Takže do Yasminu, prosím vás, nikdy nejezděte!!! Nakonec jsme byli rádi za těch pár krámků na hotelu. Poslední den jsem si tam koupila krásnou aladinovu lampu. Smlouvání mi zabralo dva dny a i když se to bude zdát málo, já byla na sebe pyšná, že jsem to usmlouvala z 25 na 18 dolarů.
Skvělá dovolená. Hned bych jela znova, ale ty střevní problémy mě od toho teda dost odrazují.