V piči (tajemství nejšťastnějších lidí na světě)

Češi, jak známo, mají všechno u prdele neboli v piči. Jak kdo chce. Pivo, hospoda, televize, chalupa (a pes?). Šťastný to národ, který se ničím moc nevysiluje. Je nám všechno jedno, a když není, postavíme se k tomu vtipem.

A víte co? Navzdory všem těm přiblblým knihám o hygge, lykke, lagom, ikigai, feng-šuej... Teď jsem zapomněla, co jsem chtěla říct. No ale jako dělala jsem v jedné skandinávské firmě a tam jsme si tím hygge div nemuseli vytírat prdel. Tady bych se uklidnila, protože každý z nás by dokázal napsat takovou knihu. Každý. Ať už by se jmenovala jakkoli. No V piči třeba.

Třeba já jo. Já si myslím, že jsem docela v pohodě. Dokážu odsunout všechna ta životní hovna na vedlejší kolej a smát se. Dokážu se smát z plných plic, nejlépe vlastnímu humoru, nad který není, a vůbec na nic špatného nemyslet. Ano, nemám prachy, nemám partnera, nemám sexy postavičku, nemám beauty blender a asi letos nepojedu k moři. No a co jako? Nic právě.

Dávám si budíka na šestou s tím, že do sedmi musím vstát. Což se mi daří. Zatemňovací závěsy nikdy neroztahuju. Nesnáším světlo. Roztáhnu jedině o víkendu, když si chci přes den číst. Když mám v pořádku vlasy, vypadám dobře a o nic jinýho stejně nejde. Když mám ale hlavu mastnou, je to blbý, tuze blbý, kamarádi. Můžu si ji umejt ráno. Což dávám málokdy. Ohnout se nad vanu... No jednoho krásnýho dne už ty záda zpátky nenarovnám. Pokud si je umeju ráno, chodím pak celej den s mokrejma. Výhodou je, že následující den budou vlasy super bomba eňo ňůňo. No anebo jedu suchej šampón. Poměr dřina/výsledek na jedničku. Udělala bych tu reklamu, ale za to bych chtěla sucháč na rok zdarma a to se neděje.

Kamarádka skvěle shrnula život kancelářské krysy do pěti slov (ježiši, já vím, že jich je šest). Záchod, hrnek, napít, vypnout pc, kabát. Já nechápu, jak musej mít všichni vlastní hrnek. Štítí se těch erárních a já nevím proč, když se taky mejou v myčce. Pak tady je pět set tisíc hrnků, jak lidi odcházej a přicházej. Můj hlavní problém přichází s obědem. Co mám zase jíst? Kantýnu, kde bylo jídlo sice hnusný, ale za pár korun, nám zrušili. Najíst se můžu jinde, ale minimálně za stovku, což každej den bohužel nejde. Dneska jsem měla výjimečně obídek vlastní. Jinak si v rámci ušetření dám třeba polívku nebo knackebroty, které snídám a tak jich mám plný šuplík. Mimochodem, potřebuju pikslu na knackebroty. Nemáte někdo tip? Teď byla jedna v Tchibu, která ale stála dvě kila (se posrali, ne?) a stejně se hned vyprodaly.

No a večer co? Když dolezu domů, tak se tomu nedá zabránit a já si dřív nebo pozdějc sednu. No a to je konec. Hned bych spala. Někdy ještě z posledních sil umeju nádobí nebo si umeju ty vlasy. Častěji čumím do internetu a když jsou měsíc a hvězdy ve správném postavení, nalakuju si i nehty. Takže když chci jít třeba cvičit... Prej CHCI :-D Nechci nikdy, ale to sem nepatří. Prostě když jdu cvičit, musím tam jít rovnou z práce. Jakmile zalezu na byt, už nevylezu. Teď bych ráda (RÁDA prej) zkusila jedno cvičení, které je ale od sedmi. To se mi vůbec nehodí. Budu muset bejt dýl v práci. Pak ale ten pocit. Ten pocit, že se člověk překonal a zase se k něčemu donutil. To je jak kdybych dostala medaili.

Čechy ohrožuje spíš obezita než chudoba – čtu na Novinkách. Tak vidíte, my tu žádný problémy nemáme. Jak říkám, šťastný to národ.

Mám takovej pocit, že tenhle článek je strašná sračka. Ale bavil mě a to je to hygge, ne? Suma sumárum mi z toho vyplývá (Abych ten článek nějak zachránila, můžu teď předstírat, že to, co ze mě vylítlo výše, směřuje k nějakému závěru.), že štěstí je zjistit, co vás baví, a dělat to a pak najít způsob k tomu, jak dělat to, co musíte a co byste měli. A vybalancovat to. Hlavně balanc, přátelé. Muck <3

obrázek z knihy What the Hygge!: An A-Z of Nordic Nonsense