Svatba je dřina

Svatba. Krásný to den pro nevěstu a ženicha. Vstupují do manželství. Otec předává dceru. Stříhají se občanky. Žena si bere mužovo jméno (k tomu mám jisté výhrady, ale o tom potom). A je to krásný den i pro nás ostatní, co tímto zdarma získáváme celodenní přísun jídla, pití a zábavy.

No a světe div se, já, starý ignorant, negativec a cynik, jsem byla pozvána na svatbu. Já se vlastně ani nedivím, s nevěstou se známe od základky, jsem zábavná a vypadám dobře na fotkách :-P Když nám oznámila, že je v tom a že se teda budou brát (taky se spolužákem ze základky) co myslíte, že byla moje první reakce? CO SI VEMU NA SEBE?

Ještě byly pozvané další dvě kamarádky, takže to naše trojka začala dost zásadně řešit. Začaly jsme si posílat fotky šatiček z internetu a tak nějak náhodně jsme se shodly na růžové. Ano, bylo by to hezké, kdybychom všechny tři přišly ve stejné barvě. A tak začalo objednávání. Nevím, jak vy, ale já na běhání po krámech už dávno nemám sílu.

Chtěla jsem něco elegantního, slavnostního. Ne žádný hadr, kde je látka tak tenká, že se na vás rozpáda za chůze. A chtěla jsem krátký (no prostě hlavně ňáký) rukáv, projmutí v pase a výstřih do véčka. S přicházejícími balíčky frustrace narůstala. První rána do srdce přišla ve chvíli, kdy jsem věděla, že v růžové nic neseženu. Termín svatby se blížil! Já stále bez šatů! A nemusím snad podotýkat, že na šatech závisel nákup lodiček, psaníčka a šperků.

Kamarádka mi říkala, že dělám, jak kdybych se vdávala já. Já, kdybych se měla vdávat, tak bych se nevdávala. Já bych na to prostě neměla. A to nemyslím jen kvůli otázce financí.

Tady vidíte, že vkus mám dobrý. Jen ta postava, kdyby se dala koupit. První jsou z Tamsinu, zbylé tři z Bonprix. U těch šedých se mi jako hodně líbila ta nahá ramena. To bylo tak sexy. Ale bohužel ve zbytku už jsem vypadala jak vorvaň vyvrženej z moře. Kvůli těm ramenům mi to bylo hodně líto. A navíc jsem chtěla něco bez vzoru a bez struktury. K tomu jen perly a čau. Ale stejně bych do toho musela kupovat podprdu bez ramínek, ta by stála víc než ty šaty... Druhé šaty byly do půlky lýtek, takže tam bylo jasné, že bych je musela nechat zkrátit, ale ani tak by to nevypadalo dobře. Byly příliš beztvaré. Plandaly na mně i třetí a čtvrté a o číslo menší už nebyl čas objednávat. Došlo na nejhorší a já musela navštívit skutečné kamenné obchody. Holky už šaty dávno měly. Pro jistotu každá dvoje.

Zbytky optimismu ve mně se s optimismem sobě vlastním hlásily ke slovu a donutily mě zkusit si něco růžového. Zbytečné. Sáhla jsem po červené a našla jsem něco krajkového, co mi sedlo. Z mých kritérií to splňovalo to, že to mělo rukávy a dokonce velmi zajímavé. Krajku a šutry kolem krku jsem nechtěla - nemohla jsem tak využít ty perly - ale tak co už. V tomto případě už musel jít perfekcionismus stranou. Už byl taky nejvyšší čas! Takže nakonec vyhrálo C&A.

A teď boty. Co se týkalo barvy, tak moje představa byla krémová. Lodičky jsem chtěla na vyšším podpatku, se silnější podrážkou a hlavně s řemínky přes nárt/kotník. A co myslíte, že jsem sehnala? Černé lakované. Dá se v nich celkem vydržet a stály nějaká tři kilča, takže zde spokojenost. Jsou z F&F a hlavně mají ty řemínky. K tomu jsem sehnala jednoduché (ne však nudné) černé lakované psaníčko bez jakýchkoli pičičand a kovových přízdob. Dokonce má i popruh, který se dá elegantně skrýt a použít ho můžete třeba až když se nalití s dírou na punčoše a rozmazanými linkami kutálíte domů. Tak. Jo a bylo dostatečně velké. Žádnej chcípáček velikosti peněženky.

Šperky jsem sehnala taktéž v C&A. Větší jednoduché stříbrné náušnice a k tomu soupravu šesti stříbrných náramků každý s jiným vzorem. Takové ty kulaté, co se navlékají přes ruku. Původně jsem si na sobě představovala zlato, ale ty kamínky na šatech jsou zasazeny do kovu stříbrné barvy.  A myslíte si, že jsem u konce? Ani prd. Ještě jsem potřebovala rudou rtěnku. Koupila jsem si ombre rtěnku od Catrice. Jednu takovou už mám.

A nakonec Japonec. Nakonec kadeřník. To bylo taky martyrium. Řešila jsem to vlastně hned od začátku, protože vím, že se všude musí objednávat hodně dopředu. Nemám svoji kadeřnici. Po mnoha mnoha zklámáních si stříhám vlasy sama nad vanou. Nejdřív jsem teda zkusila máminu kadeřnici. Ta kvákala něco o dlouhém a krátkém týdnu a že tam ten pátek, kdy jsem potřebovala, není. Pak jsem zkoušela kadeřnictví, kam chodí kamarádka. Tam se zas lze objednat pouze online. Což by bylo fajn, ale volno v pátek v pět neměli. Pak jsem zkusila kadeřnictví v místě svého bydliště, ale tam to nikdo nebral. Nakonec jsem narazila na nové kadeřnictví nedaleko mého domova. Tam to zvedla milá paní a vzali mě!!! A dokonce jsem i byla spokojená. Byla sympatická, šikovná, rychlá, levná a prostě mi to udělala hezky.

Úplně poslední bod příprav představoval lakování nehtů. No ještě teď si utírám pot z čela.

Svatba byla hezká, počasí jak v létě, jídlo výborné. Fakt pohoda. Žádné trapné soutěže ani vystoupení. Tancovala jsem skoro celou noc, zpívala, dala devět panáku vodky a šla domů. DJ přestal hrát už o půlnoci, což bylo pro naši partu velké zklamání. Zazpívali jsme si c`est la vie, c`est la vie, tímto končí bál, a to mě nebaví, nebaví, hrajte ještě dál, naposledy. A plni smutku jsme si šli sednout ven, kde jsme ten žal už ani nemohli zapít a tak jsme jen pokuřovali a přemýšleli, co dál. Když už ale odešel i personál, zavolali jsme si taxíka a jelo se domů.

Možná vás napadlo, jestli tam náhodou nebyl pro Lvici nějaký vhodný exemplář mužského pohlaví na domácí pokusy. Tak nebyl. Lidi se přece na svatbách seznamují. Prý docela často. No tak lidi, ehm. Zeptejte se jich. Na téhle svatbě nikdo nebyl. Ženich má jednoho jediného kamaráda. Taky ze základní školy. Ale on je takový - bych si o něj nepřela ani kolo - no není to můj typ prostě. A stejně má přítelkyni a dítě. Žádný jiný kamarád, nepřítel, bratr, ani bratranec tam nebyl. Samotní muži (ne však nutně singl) tam byli akorát dva šoféři a jeden fotograf. Jo a pak tam byl ještě DJ a to byl spíš takovej chudák :-D