Albánie - moje další nejoblíbenější země

Byla jsem na dovolené. A následující článek bude asi jen výčtem všech pozitiv a prezentací krásných fotek (na jedné neméně krásné najdete i mě!). Protože to, že se mi i letos podařilo jet k moři, považuji za velice šťastnou událost. A velkým bonusem bylo i to, že jsem nemusela jet sama. No jako fakt!

Ozvala se mi totiž kamarádka z bývalé práce, že chce jet se mnou na dovču. Se mnou. Chce! To se mi nestává, že by někdo něco chtěl takhle sám od sebe. Vůbec jsem ji nemusela nutit, prosit, přemlouvat a dožadovat se. No jako fakt!

Vybraly jsme termín, nahlásily dovolenou, a že zkusíme last minute. S last minuty já vůbec nemám zkušenosti. Nikdy jsem neměla odvahu do toho jít. Bála jsem se, že nic nestihnem najít. Mělo to být levné (to byl hlavně můj požadavek) a muselo se nám to oběma líbit.

A tak jsme tak občas mrkly na Invii a nic. Za málo peněz jenom Egypt. Škoda, že se mi tam dělá tak zle. Až najednou bomba. Kamarádka poslala Albánii (Hurá! Země, ve které jsem ještě nebyla.). Oběma se nám to moc líbilo. Bílé vilky v borovicovém hájí. Nízka cena zahrnovala i all inclusive plus k tomu všemu lehátka a slunečníky zdarma.

Při rezervaci na nás už zbyl poslední pokoj. Rodinný, čili větší. Yes, měly jsme štěstí. Těšily jsme se jako blázen. Hotel z fotek i hodnocení působil strašně sympaticky a takovým uklidňujícím dojmem. Nemám ráda hotely kolosy, kde nachodíte kilometry po nekonečných chodbách a obrovských halách a abyste se dostali k moři, musíte zdolat všudypřítomné zahrady.

Do Tirany i z Tirany se létá večer. Což považuji za obrovskou výhodu. Nesnáším ranní lety a nesnáším, když se na hotel dostanete třeba v deset ráno, svalíte se unavení, žízniví a vyhladovělí na recepci a čekáte na pokoj. Takhle jsme přiletěly v noci a o půlnoci už jsme spinkaly na pokoji. Dokonce pro nás měli připravenou svačinu a pití <3 Miluju je.

Pokoj byl čistý a vypadal jako fungl nový. Sprchový kout prostorný, voda tekla dostatečně silným proudem, záchod normálně splachoval. Měly jsme tam i ledničku a parádní klimu s neolezlým ovladačem. A taky jsem byla hrozně ráda, že jsme dostaly pokoj na patře a ne v přízemí. Byly jsme hned nad recepcí, což se ukázalo jako praktická věc. Párkrát jsme něco potřebovaly reklamovat a celkově jsme byly hodně v kontaktu s recepční Adélou.

První den nám chybělo druhé prostěradlo na přikrytí, potřebovaly jsme druhou židli na balkón a potřebovaly jsme vysvětlit, jak nastavit kód v trezoru. Dvakrát po sobě se nám taky stalo, že nám uklízečky odnesly použité ručníky a nové už nedodaly. No sranda musí bejt J

Recepční Adéla nejenom, že uměla perfektně anglicky, ale byla děsně milá, ochotná a schopná. A to byla na té recepci furt. Ve dne v noci. S takhle šikovným personálem po všech stránkách jsem se ještě nesetkala. Není ovšem jisté, že Adélka je opravdu Adéla. Říkaly jsme jí tak, protože před naším příjezdem jsem do hotelu psala maila a ptala se, jak je to s ručníky na pláž. Odepsala nám Adéla, ale jestli to byla tato naše recepční, to se neví. Ručníky půjčovali na recepci za 50 centů na den.

Moře teplé, nikoli však průzračné jako v Egyptě (to jen tak pro přesnost). Píseček jemňounký, pláž široká a dlouhá. Lehátek milion – nebylo třeba vstávat brzo a zběsile zabírat místa. Na pláži byly stánky s nafukovacími věcmi do vody a s osuškami. Já si koupila nafukovací donut <3 a kámoška matraci. Pak tam ještě byl stánek s knihami v albánštině. To bylo roztomilé J Jinak chodili po celé pláži prodavači se vším možným. Prodávali ovoce, sluneční brýle, oříšky, opalovací krémy, společenské hry. A víte, co považuji za obrovské plus, které by se mělo vykřičet do světa? Že tam ti místní nejsou vůbec otravní. Ale vůbec! Nemluví na vás, nezastavují se u vás, nic vám nenutí, nečumí, neptají se, odkud jste a jak se jmenujete. Nikdo vás neotravuje. Ceny jsou pevně stanovené, je tam všechno levné a v obchodech berou karty. Za tohle Albánii moc a moc chválím. Go Albania, Go! I když se bojím, že jim to nevydrží. Chlapci se otrkají a obchodníci zdraží :(

Počasí jsme měly luxusní. Ve dne třicet a v noci se dalo spát bez klimy. Jedna známá byla v červnu v Bulharsku a pět dní z deseti jim tam propršelo (by mě kleplo)! Borovice v rezortu poskytovaly příjemný stín. Restaurace měla terasu. Téměř pokaždé jsme si našly volný stůl a mohly jsme tak jíst venku. Jídla bylo mnohem méně než v egyptských rezortech. Mně ale toto vyhovovalo lépe. Člověk se aspoň necpal blbostma. Většina jídel byla výborná a co došlo, fofrem doplnili. Ráno jsem si nemohla pomoct a snídala jsem bezvýhradně palačinky s čokoládovou pomazánkou. K obědu a k večeři byly základem mého talíře těstoviny, které teda oni uměli. Super byla také zelenina a balkánský sýr. Chutnala mi i smažená ryba, houby, minišpízy, grilovaná zelenina, zapečená rajčata se sýrem, zeleninové karbanátky. Všudypřítomný meloun nechyběl ani na svačinu.

Svačinu totiž nemohu nezmínit. Před čtvrtou se najednou vylidnila pláž, zmizeli lidi z bázenu a následoval přesun k venkovnímu baru, kde se podávala sváča, která sestávala z melounu a divného mdlého koláče naslano z listového těsta. Říkáte si, že nic moc. To jo. Zlatým hřebem v životě každého rekreanta byla totiž svačinová pizza. My z toho měly srandu, ale ono to bylo spíš trapné. Číšníci tam byli mladí hubení muži. Moc roztomilí hošánci. No a jeden z nich, říkaly jsme mu Picáček, měl na starosti pizzu. Nosil ji z restaurace k tomu venkovnímu posezení a než ji vůbec položil na stůl, měl ji rozebranou. Ty lidi se na něj každej den vrhli, jak kdyby týden nejedli. Byla to pizza bez ničeho a s ničím. Jen tomatovej základ a sýr. Musím ale uznat, že byla dobrá. To vím jen díky tomu, že nám jednoho dne Picáček přinesl čtyři kousky přímo pod nos. Na talíři i s vidličkama. Roztomilej hoch <3

Ty Češi. Nebudu si tady tím kazit článek, takže zmíním jen jeden případ demence. Chtěly jsme si zařídit late checkout, abychom mohly normálně vegetit na pokoji až do odjezdu. Před námi byl na recepci anglicky hovořící Čech, který se dožadoval pozdního checkoutu zdarma. Protože je na svatební cestě a jeho manželka je těhotná. Protože je na svatební cestě, jeho manželka je těhotná a oni nedostali ještě nic zadarmo. Chudák Adéla! V letadle jsme se dověděly, že až se to narodí, bude to Zuzanka. Šmarjá!

Jeden případ prej. No povím vám ještě jeden. Na letiště se jelo busem. Klasika. Ale tohle byl patrový autobus, který neměl ten klasický úložný prostor na zavazadla. Zavazadla se strkala někam dozadu přes okno. Když jsme dorazili na letiště, všichni se rvali, aby byli u toho okýnka první, a aby tam byli pořádně nalepený. Takže když vyndali můj kufr jako jeden z prvních, musela jsem použít bojová umění, abych se k němu dostala. Připomíná mi to každé ráno v metru, kdy vystupuju na tolik frekventované I. P. Pavlova a ti dementi stojící u dveří nevystoupí, aby vás pustili ven. Jenomže to není konec. Pak stádečko běželo do budovy letiště, aby zas byli první u odbavovacích pultíků, kde ještě nebyli ani zaměstnanci. Taky jsme se tam zařadily, ale jak se zas všichni rvali a tlačili, byly jsme najednou úplně poslední. A tak jsme šly na cígo a počkaly až fronta zmizí. Příjemně jsem si popovídala s letištní ženou o mém tetování hennou, které jsem si tam pořídila.

Večer jsme se procházely po promenádě, kde jsem si nechala tetovat ruku. Krom toho se tam daly koupit magnety, popelníky, osušky, nějaké hadry, grilovaná kukuřice. No co se týče suvenýrů, má Albánie co dohánět. Lidi tam korzovali každý večer a bylo vidět, že by si rádi něco koupili, jen prostě nebylo co. V okolí bylo hodně menších supermarketů, kde si ale člověk mohl koupit něco na zub nebo i nějaké hygienické potřeby, co si třeba zapomněl zabalit. Letiště je malinké, takže tam taky nic moc nepořídíte. Krom donutu a tetování jsem si ještě pořídila dva balzámy na rty, třikrát jsem si koupila nanuka a jednou jsme byly na drinku.

 A pozor! Tohleto jsem já! :o

Byl to boží týden plný spaní, čtení, opalování a mazání se opalovacím krémem. Jen víc a houšť. Takových týdnů bez makeupu, podprdy a s all inclusive se člověk nepřejí. Já teda rozhodně ne. Já slunce a nicnedělání miluju. Ale příště by to chtělo i nějaký ten výlet. Já se výletování nebránila, ale kamarádce se nechtělo :-)