A jak to máte vy s knihami?

Poslední dobou se na mě knihy lepí jak ženský na stojany s dekorativní kosmetikou ve slevě. Ze všech stran dostávám tipy na zajímavé tituly, mám kolem sebe samé čtenáře, kteří mi s radostí knihy půjčují. A nedejbože, když zajdu do knihkupectví. Při každé návštěvě se zamiluji. Znovu a znovu. Mé srdce baží po nových titulech. Můj knižní chtíč je nenasytný.

Ráda procházím knižní eshopy. Vzrušeně klikám na bestsellery, TOP 10 a na novinky. Nechávám se inspirovat i na insta. A co mě zaujme, dám si do seznamu pod svým účtem v knihovně. Knihkupectví se raději vyhýbám obloukem. Tam totiž hrozí, že se zamiluju a v literárním transu si knihu odnesu k pokladně. Vždy mám z nové knihy hroznou radost. Jakmile mám trochu volného času, začnu ji číst. Všechny knihy, co přišly před ní, rázem ztrácí na atraktivitě. Chci pořád nové a nové. Naštěstí se pořád ještě dokážu poměrně ovládnout a knihy kupuji minimálně. Nemám na ně ani peníze, ani místo.

Vždy mě zarazí, jak je čtení považováno za něco chválihodného. Automaticky je na mě pohlíženo jako na intelektuálku, která se nespokojí jen tak s něčím. Uznává jen kavárny typu Cafe Imperial a Cafe Savoy a večer nekouká na Novu, večery tráví v divadlech (pokud si tedy nečte) a víkendy v muzeích. Přitom já to vidím tak, že čtení je zábava. Když nepočítám odbornou literaturu, tak je to jako koukání na filmy. Jen vám u toho jede o jedno dvě kolečka v mozku navíc než u těch filmů. Prostě si čtete nějaký zábavný příběh, co vás zajímá. Proč se to pořád bere za něco tak úžasného?

A pak mě ještě fascinuje, že se pořád ještě čte. I v dnešní době. Kdy máte internety, domácí kina, sociální sítě, počítačové hry a spoustu jiné zábavy. A pak taky čtečky a audioknihy. Papírové knihy se přesto pořád těší velké oblibě. Ó, jak retro. Dnešní knihkupectví jsou obrovská a přesto plná knih. Knihy z nich pomalu vytékají ven. V malých starších knihkupectvích se zas pod tou tíhou police doslova prohýbají. Máma je z Bratislavy a vždy se chtěla přestěhovat do Prahy (což se jí povedlo). Praha pro ni představovala krásné město plné intelektuálů. Líbilo se jí, jak v metru všichni čtou. To i dnes mají mnozí cestující MHD soustředěn svůj zrak na stránky knihy a oddávají se příběhům blízkým i vzdáleným. Jsou vlastně někde jinde. Aspoň v hlavě. Za chvíli totiž budou v kanclu, zapnou počítač a než se jim to všechno načte, udělají si kafe. A pak už můžou odpovídat na emaily. Hi Anna, Thank you for your email. Please note... Would you kindly... Let me know... Asap...

Čtu hodně. To ale neznamená, že toho hodně přečtu. Z nějakého důvodu čtu pomalu. Většinou také čtu více knih najednou. Nebo nechávám některé tituly roky rozečtené. Na světě je přeci tolik knih. Tolik, které potřebují, abych se do nich okamžitě začetla. Staré odhazuji a veselím se s novými, lesklými, voňavými a vzrušující dobrodružství slibujícími.

Ano, taková jsem já :-) A přitom za studií jsem nečetla nic. Na povinnou četbu jsem z vysoka prděla. Kdo mi má co přikazovat, co mám číst? A na čtení jen tak pro zábavu mi nezbývalo sil. Musela jsem se učit. Až když jsem začala chodit do práce, přišla ta pravá svoboda. Já si mohla číst, co jsem chtěla. Ó, jaká to byla, a pořád ještě je, slast.

Dnes ráno jsem dočetla To prší moře od Třeštíkové. Roky si říkám, že až tohle dočtu, napíšu článek o knihách. Pak mi přijde do ruky jiná kniha, pak zase jiná a takhle to šlo roky. Z jednoho tohle se stal nekonečný řetězec tohle-tohle-tohle. Takže tak. - bouchne do stolu - Teď nastal ten čas, ať už je pravý nebo ne, abych vám pověděla o knihách mého života. Povím vám o knihách, co se mi válí vedle postele, o těch, které jsem už přečetla (na pár si určitě vzpomenu), o těch, které si hodlám už dlouho přečíst i o těch, které mě zaujaly v poslední době.

Ano, Radka Třeštíková je profláklá a v současné době velmi populární. S autory s touto nálepkou mívám problém. Často si k nim vytvořím úplně nesmyslnou averzi. Přece nebudu číst, co čte každej. Já přece nejsem každej :-) No nic. Naštěstí jsem dala Radce šanci a nejdřív jsem přečetla Bábovky a pak Osm. Knihy se mi moc líbily. Jsou takové ze života. Plné lidí a plné osudů a smutných zvratů. Ovšem To prší moře se mi líbilo úplně nejvíc! Až jsem byla překvapená, jak moc mě kniha chytla a jak rychle jsem ji i já přečetla. Nejdřív jsem z toho měla až slzy v očích, ale pak už si člověk zvykne. A hlavní hrdinka je pěkně divná a to je mi sympatické :-)

Předtím jsem četla Mandlovník od Michelle Cohen Corasanti. Tato kniha žádnou marketingovou podporu nemá. Zaregistrovala jsem ji u jedné slečny na IG. A jelikož mám na knihy opravdu dobrý čuch, věděla jsem, že tohle se mi bude hodně líbit. Knihu jsem si nepůjčila, ale rovnou koupila - stála totiž jen 49 korun. Tu slevu 200 korun fakt nechápu. Kniha je napsaná opravdu bravurně a příběh je silnější než černá káva. Každá stránka je nabitá dějem. Žadná věta tam není jen tak do počtu. Smutný i krásný příběh jednoho palestinského chlapce, jeho celé rodiny, jeho talentu, jeho vztahu k Židům. Nejlepší kniha... Letos? No prostě je to fakt dobrý!!!

Ač se snažím knihy nekupovat, při nedávném brouzdaní po netu, mé srdce vzplálo pro Modrá mezi nebem a vodou od Susan Abulhawa (překrásná obálka). Musela jsem ji mít. Však taky vyšla jen na 99 korun. Další kniha na palestinské téma. Palestinská vesnička, děti, rodina, izraelské vojenské jednotky, víra, láska, nové začátky. Bude to dobré. Já to citím.

Ono nehraje jen roli, o čem kniha je, od koho je a kolik stojí. Co takhle obálka? Obal přece prodává. A pak se taky říká nesuď knihu podle obalu :-) Já když už se rozhodnu, že si tu knihu kupím, chci, aby se mi líbila i vizuálně. Jsem estét a hnusné věci nesnáším. Mám silné estetické vnímání a ošklivost silně vnímám a vadí mi. Například takové obálky Hartlových knih. Ty snad navrhoval slepec. A víte, co je zajímavé? Slováci mají ty obálky častokrát hezčí. Proto čtu i ve slovenštině a proto jsem si koupila Príbeh služobníčky od Margaret Atwood ve slovenštině. Ten seriál miluju. V knize jsem teprve na začátku (mám ji už dlouho, ale čtu sto věcí najednou), takže mě to ještě nestihlo chytnout, ale už teď je zajímavé sledovat, co všechno v tom seriálu nebylo.

Výše a níže můžete vidět příklad hezké obálky versus ošklivé. Vždy vede Slovensko.

Po Mandlovníku jsem četla Tatéra z Osvětimi od Heather Morris. Ano, před Vánoci tolik populární titul. Chtěla jsem ho ve slovenštině právě z důvodu hezčího obalu, ale dostala jsem ho k Vánocům v češtině, tak mám smůlu. Ač bestseller, tak u mě teda trochu zklamání. Příběhy všech lidí, co zažili a přežili holocaust, jsou silné a neuvěřitelné. Ani tento není výjimkou. Ale je to psáno tak jednoduše, že po tom Mandlovníku to pro mě byl opravdu šok. Je to psané jak kniha pro děti. Samé krátké věty a v přímé řeči, které je tam zbytečně moc, jsou ty věty opravdu ultra krátké. Pak už jsem si na to zvykla a musím říct, že i navzdory stylu psaní (jak pravil můj táta "Musíš pochopit, že ona to psala pro americko-australskou čtenářskou obec") se do příběhu snadno začtete a otáčíte jednu stránku za druhou, protože prostě potřebujete vědět, jak to dopadne.

Na temá holocaustu mě tady na stolečku čeká Mengeleho děvče (Viola Stern Fischerová, Veronika Homolová Tóthová). To si myslím, že bude síla. Přesto se ke knize ne a ne dostat. Kdo tento žánr vyhledává, tomu mohu určitě doporučit Hanu od Aleny Mornštajnové. Ovšem já čtu úplně ze všeho nejradši skutečné příběhy. V tomto ohledu mohu doporučit Narodili se, aby přežili od Wendy Holden. Příběh Češky, Slovenky a Polky, které těhotné odjedou do koncentračního tábora. Knihu jsem četla ve slovenštině, protože tenkrát ještě do češtiny přeložená nebyla. Ve slovenštině se jmenuje Odsúdeni prežit. Slovenský název se hodně povedl. A když už jsme u toho utrpení, tak se mi hodně líbily Krvavé jahody od Jiřího Svetozara Kupky. Slovo líbily je v tomto kontextu trochu nevhodné. Nikdy nevím, jak o těchto knihách, které popisují utrpení, mluvit. Nicméně příběh Češky, která stráví 19 let v sovětských gulazích a věznicích, čtenářům popisuje nepopsatelnou beznaděj, smutný osud silné ženy a taky se u toho pořádně zamyslíte nad tím, co všechno vlastně dokáže člověk vydržet. Na toto téma jsem v úterý od táty dostala Jeden den Ivana Děnisoviče (Alexandr Solženicyn). Je to o jednom dni v gulagu. Už dlouho mám tuto knihu na seznamu. Nikomu jsem o ni neříkala. Táta se prostě trefil :o Koncentráky, gulagy a co Kimova Severní Korea se svými pracovními tábory a...? No prostě se tam nedá žít. Nic nesmíte a všechno musíte. Věčný hlad, zákaz cestování byť jen mezi městy, výpadky elektřiny, nedostatek všeho, nulová lekářská péče, všudypřítomný strach, protože nikdy nevíte kdo a za co vás udá. Nepředstavitelná hrůza, která je téměř neslučitelná se životem, a navíc to tam takhle funguje pořád. Není to žádná dávná minulost. Je to současnost! Na tohle téma jsem přečetla vícero knih. Nejvíc se mi vrylo do paměti Dievča so siedmimi menami od Hyeonseo Lee (v češtině nevyšlo). Síla. A teď tu holku sleduju na Instagramu. Holka, která znala jen severokorejský svět, teď cestuje po světě, přednáší anglicky, setkala se s Trumpem. No síla. A kdo by se chtěl podívat ještě úplně někam jinam, ať sáhne po Indické princezně od Javiera Mora. Skutečný příběh obyčejné španělské dívky, která si veme o 18 let staršího indického maharádžu. Jak tohle může dopadnout? No dost zajímavě. Opět úplně jiný svět, jiné klima, jiná pravidla, jiný život, všecko jinak.

Četli jste něco od Kinga? Já ne. Ještě ani jeden titul. Včera mi ovšem přišlo upozornění z knihovny, že mám splněnou rezervaci a čeká tam na mě Řbitov zviřátek. On totiž bude v dubnu film, tak si to chci přečíst. Aspoň tohle a pak taky možná Nezbytné věci. Ale když ty jeho obálky. Zase jak od slepce. Ach jo.

Mám po babičce takový skládací pojízdný servírovací stolek. Není důležité, že je skládací, ale že je na kolečkách. Mám na něm knihy. V jednom komínku ty, co čtu a nebo si v nejlbižší době přečtu, a ve druhém ty, co mám permanentně rozečtené a nebo ještě nedotčené. Nemám totiž knihovnu, ani žádnou polici. Knihy, se kterými už jsem hotová, cpu do poliček v kuchyni. A právě z těch permanentně rozečtených na mě kouká Modern Romance od Azize Ansariho. Ansari je komik a na knize je to znát. A to myslím v dobrém. Knížka je o moderním způsobu randění, čili o seznamkách. O tom, jak se dnes seznamujeme, o prokletí věčného dopisování a o online komunikaci vůbec. V online světě jsme jiní než v tom offline - je to tak, tomu se neubráníme. Autor vypráví příběhy skutečných lidí, porovnává se skutečnými příběhy lidí starší generace. Hrozně se mi ta srovnání libí a i ten popis toho online randění, který na 100 % odráží realitu. Autor mluví i z vlastní zkušenosti a nic si nevymýšlí. Kniha je odborná, i když je vtipná. Asi bych ji zařadila mezi populárně- naučnou literaturu, takže to není ten typ, od kterého se nemůžete odtrhnout a tudíž to asi nikdy nedočtu :/

A víte, co je ještě zajímavé? Všimli jste si někdy, že české knihy (a asi všechny v Evropě mimo Anglii) mají text na hřbetě odzdola nahoru, zatímco ty americké/anglické odzhora dolů? Takže když máte knížky (vyšlé v Evropě) v komínku, jak já, vrchní stranou obálky nahoru, je text na hřbetě vzhůru nohama.

A na co jsem nažhavená teď? Pro které novinky hoří moje srdce? Jsou dvě. Tou první je Zůstaň se mnou od africké autorky Ayobami Adebayo. Žena nemůže otěhotnět a ač se jedná o mladý moderně smýšlející pár, přivede si muž druhou manželku.

Z Nigérie se přesuneme do Ruska. Těším se totiž na knížku Kukuřice, komunismus a kaviár (Anya von Bremzen). Život v kolektivním moskevském bytě, kde 18 rodin sdílí jednu kuchyň. Absurdnost života v Sovětském svazu a útěk do USA. Bude to pecka! Cejtim to v kostech.