Našla jsem super firmu. Z posledních dvou zaměstnání jsem musela odejít, protože v prostředí plném blbců já prostě pracovat nemůžu. Toxické prostředí, jak se dnes říká, jsem opustila a moc dobře jsem udělala. Sice mě pak zas nikde nechtěli, ale čím jsem starší, tím je mi jasnější, že moje chyba to nebyla. Však mě pak nakonec stejně někde vzali. Přihlásila jsem se na práci, ke které jsem neměla patřičné vzdělání, ani praxi. Líbil se mi inzerát. Měla jsem z něj dobrý pocit. Cítila jsem, že ho psal někdo s nevymytým mozkem.
Už jsem tam dva a půl roku. Všechno jsem se naučila, bez problémů jsem zapadla, udělala jsem si nové kamarády, nijak jsem se nepředřela, díky vedení v zahraničí jsem měla děsnou pohodu a svobodu... No jen ty prachy stály za hovno. Odcházet jsem ale nechtěla. Nikdy nevíte, do jakýho spolku zase vlezete. Práce může být zajímavá, peníze můžou bejt zajímavý, ale když je váš šéf, jeho šéf a celé vedení z planety Debil, jste v hajzlu. To se člověku pak do té práce chodí hodně těžko. A když si vememe, že tam chodíme krom víkendů každý den, je nevhodné prostředí hodně velká zátež na psychiku.
A pak se to stalo. Naše milovaná šéfová, o které jsem si myslela, že nás nikdy neopustí (leda teda kdyby šla na mateřskou - to bych jí byla ochutná odpustit), nás opouští. Ve firmě zůstává, ale jde na jinou pozici. Na té pozici nebude mít pod sebou lidi. Že by si chtěla odpočinout?
Jakmile nám to hromadně oznámila, psala mi potom hned na Messengera, že by chtěla, abych to po ní převzala já. Já jsem si jako myslela, že bych to mohla dělat já a že ona si to taky myslí, ale přecijenom nejsem takový ten dravec, co by hned popadnul příležitost a rval se nahoru jak zběsilý. Hodně jsem to zvažovala. Stojí mi to za to? Budu mít sice víc peněz, ale zas budu mít stres, v práci strávím mnohem víc hodin než teď, budu muset meetingovat a prezentovat. Přijdu o ten svůj milovaný klídeček a svobodu. A kolik za to dostanu? Vykompenzuje mi to tu ztrátu volného času a čisté hlavy?
Poprosila jsem šéfovou, aby mi řekla, že co že to vlastně dělá. Sice mi to řekla, ale já stejně o většině věcí neměla páru, ani když jsem je slyšela. Výhodou pro mě bylo, že znám všechny osoby, které by byly v mém týmu. Vím, co dělají, jak pracují a jaké jsou. A oni znají mě a vědí, že jsem v pohodě :-) To je pro team leada dost zásadní. Netoužila jsem po vyšší pozici, protože bych měla potřebu si něco kompenzovat, honit si ego a dávat na odiv, jakou mám moc (I z tohoto důvodu si myslím, že bych byla dobrá šéfová. Nejhorší je, když povýší někdo, kdo prahne po moci. Se z něj pak stane diktátor.), to ne. Ale nejsem úplně bez ambicí a dělá mi dobře, když se mi něco povede a když dostanu příležitost ukazát, že mám na víc.
Před časem, co jsem měla techtle s jedním kolegou a samozřejmě to nedopadlo, jsem prohlásila, že se musím upnout na tu kariéru. V osobním životě mi zjevně už nic nevyjde, tak bych se měla teda upnout na práci, abych měla pocit, že se mi aspoň něco v tom životě podařilo.
Trvalo dlouho než byl inzerát vůbec zveřejněn a nakonec se nehledalo jen interně, ale i externě. Jsem si říkala, že snad ani nemám šanci. Bála jsem se, že vemou nějakého cizího blbečka, který sice má zkušenosti s vedením lidí, ale o nás a naší práci neví zhola nic. A tenhleten někdo by i šéfoval i mně. To jsem zas nemohla dopustit. Hned první den, co byl inzerát zveřejněn, jsem se přihlásila.
A tak jsem byla pozvána na pohovor. Pohovor probíhal úplně v pohodě. To jsem nečekala. Přecijenom to byl pohovor s big bossem. S takovou paní, o které jsem neslyšela nic pěkného. No tak tahleta všemi obávaná paní byla na mě děsně milá. Nepokládala mi žádné záludné otázky, žádné otázky, které by mě zahnaly do kouta, nedávala mi najevo, jaká jsem chudinka, nevyzdvihovala fakt, že nemám zkušenosti s vedením lidí. Hodinu jsme si velice příjemně povídaly. Byla jsem sice nervózní, ale citíla jsem, že jsme si káply do noty. Měla jsem z toho opravdu dobrý pocit a ukázalo se, že oprávněně. Po dvou týdnech mi zavolala, že jsem byla vybrána.
Měla jsem děsnou radost a pořád ještě mám. Nedostala jsem to zadarmo. Mám to opravdu vydřené* a zasloužené. Na novém postu jsem od 1. července a moje bývalá šéfová je od 1. na své nové pozici, takže zaučování je takové nijaké. Chodí mi tuna mailů, se spoustou z nich si nevím rady, ale jak tam všechny ty lidi už znám, tak se necítím tak ztracená. Jsem radši, když mě hodí rovnou do vody, než když dva měsíce někomu koukám do počítače a zaučuji se. To se nenaučím nic. Uspává mě to a pak vypadám, jakože mě to vůbec nezajímá.
Budu se muset účastnit spousty meetingů, některé i vést, což se mi moc nelíbí, ale mám takové tušení, že to půjde. V úterý mám prezentaci :/ Bohužel. Mám ale tolik práce, že se možná ani nestihnu dostatečně vystresovat. A ve středu jedu na služebku do Maďarska. Takovéhle dlouhé cesty, když jedete v podstatě na den nebo dva, jsou opravdu únavné. Já se ale těším na čistý hotelový pokojíček a bohatou snídani.
A plat? Ten jsem dostala opravdu královský. Oproti tomu, co jsem měla předtím, je to teda pěkná sumička. Když jsem tu částku viděla ve svém mailu, nechtělo se mi tomu ani věřit. Takovou radost už jsem hodně dlouho nezažila. Dali mi víc, než jsem si řekla :o Tak se těším, že budu moct pokračovat v úpravách bytu a zároveň snad i na nějakou tu pěknou dovolenou zbyde. No ale v první řadě se musím v práci opravdu snažit. Musím to zvládnout.
*vydřené je možná silné slovo, ale myslela jsem tím, že si ten kariérní postup dal načas, takže to chtělo hodně trpělivosti