Až si někdy říkám, nejsem já náhodou na holky? Ale do holky jsem se nezamilovala nikdy, takže to vím, že nejsem. Do kluka už jsem se párkrát zamilovala. Ale opravdu jen párkrát. Celoživotně pozoruji, že jiné holky se rozhlídnou* a už vědí, který by stál za hřích. Mě ale muži takhle od pohledu nic neříkají. Na základě vzhledu si nedokážu vytvořit vůbec žádné emocionální stanovisko. Nebo je možná chybou to, že si vůbec chci vytvářet emocinální stanovisko. Třeba to, že "tenhle je pěknej", je nějaký úplně povrchní instinkt nebo reakce, které já prostě nemám. Tohle nejvíc fungovalo na škole. Jirka ze třídy je pěknej, pak taky Pavel z béčka a David z devítky. Úplně vidím, jak ti cucáci stojí ve skupince (nejvíc cool byli ti z vyšších ročníků), holky jdou na tělák, konstantně se zamilovávají a spřádají plány, jak toho či onoho oslovit nebo mu aspoň poslat vzkaz (na papírku :-)).
A já prostě nic. Nikdy nic. To, že někdo stojí na školní chodbě u topení mě absolutně nevzrušuje. A nyní když přetočíme o několik desítek let dopředu, tak mě to nezajímá ani teď. Nic se nezměnilo. Nebere mě, že s někým čekám na výtah, že někoho potkám v kuchyňce, jak si dělá kafe, ani to, že stojíme v jedné frontě v supermarketu. Muž pro mě začne existovat až tehdy, když dojde na nějakou komunikaci (ať už psanou nebo starou dobrou mluvenou). Teprve tehdy je aspoň nějaké šance, že mě dotyčný zaujme.
No a teď k věci. O co v téhle love story šlo? Jela jsem vlakem na služebku. Do Maďarska. Takže jsem strávila ve vlaku stopadesát let. České dráhy, takže cesta trvala jenom celou věčnost (dvouhodinové zpoždění). Jak vděčná jsem byla za to, že spím v hotelu hned na nádraží. V Hiltonu. Tenhle už měl sice svá nejlepší léta za sebou, ale když odignoruju retro nábytek a retro koberec, byly tam jisté věci, které jako hodně schvaluju. V koupelně jak sprchový kout, tak vana. Jednolůžka, ale širší něž bežná klasika. Široké přikrývky a extrémně příjemné povlečení. Fajn vychytávkou bylo i osvětlení ve skříni a budík na nočním stolku, který sice nešel úplně přesně, ale pro přibližnou orientaci v čase to stačilo. Nechyběla ani bible. Nový zákon v maďarštině, angličtině a němčině ;-)
Přilezla jsem na tu recepci (spíš teda doufám, že jsem do lobby vplula jak bohyně noci) a tam stál on. Krásný vysoký tmavovlasý recepční. Na jmenovce stálo Tamás, přijmení si bohužel nepamatuju, a že se zaučuje. Byl samý úsměv a taaak roztomilej. Takovej klučík. No asi o 10 let mladší než já. A nejlepší bylo, že si nemohl v angličtině vzpomenout na označení mého typu pokoje, což mělo být superiour. Pořád říkal, že mám beautiful room, tak jsem říkala, že to teda doufám. Pak se podíval do svých zaučovacích destiček a našel tam ono slovíčko superiour. No a ten večer jsem ho viděla poprvé a naposled.
Nejdřív mě napadlo, že bych do toho hotelu na něj mohla poslat nějaký pochvalný mail, oni by mu to přeposlali, on by tak zjistil mé jméno a... A pak mi došlo, že mé jméno přece zná. Takže Tamási, ty kluku ušatá, zůstáváš jen vzpomínkou na kluka, co se mi líbil.
Jediný, co se dalo dělat pro prodloužení tohoto hezké pocitu, bylo zajít si na romantickou komedii. Včera jsem byla na Srážce s láskou. Víc udělat nemůžu.
Ez igen!
*rozhlídnou je zbytečné slovo; holky se přece nerozhlíží, holky prostě vidí