Tak co s tou kariérou?

Minulý víkend jsem si tu psychicky ulevila od bolesti, kterou mi způsobuje nová práce. Pořád nevím, co s tím. Motám se v tom, jak kotě v bubnu pračky.

Je pravda, že po teambuildingu jsem se zklidnila. Tam jsem totiž nepracovala. Měla jsem kolem sebe jen ty lidi, se kterými mi je dobře. A že jich není málo.

No a pak už se pracovalo. Do středy mám poskytnout rozpočet na příští finanční rok. Netuším, kde mám ta čísla vzít. A navíc do středy. Všechny tyhlety číselné úkoly ze srdce nesnáším. Budgety, forecasty, faktury a furt něco v rámci šetření. Je špatně, že mě to nezajímá? Nezajímá to i ostatní, ale jsou prostě lepšími herci? Přijde mi, že jdu nějak až moc proti své přirozenosti. Jsem humanitní člověk, umělec. Nicméně potřebuju chodit do práce. Nemaluju si, že bych se kdy mohla živit psaním knih nebo malováním obrazů, ale přijdu si jak projektant výškových budov, když jediné, co mě opravdu baví, je potápění a podmořský svět. Pěkné přirovnání, že? :-)

Minulý víkend jsem byla rozhodnutá, že pošlu životopis do té státní správy, ale tam se můžu těšit maximálně tak na 30 tisíc. Takové peníze mi vydrží na 14 dní. A určitě nemusím podotýkat, že ušetřit se z toho nedá zhola nic. Takže se v tom melu. Řešení není. Jenomže teď mi prostě přijde, že jdu proti sobě (i když neříkám, že mít peníze na jídlo a oblečení není fajn). Práce s vlastním týmem mě baví. Zbytek ne. Tabulky, čísla, KPI, cíle, prezentace - ne. A když se podívám na Jobs, co tam vidím? Jedno velké NE a FUJ.

Šéfová mi vyprávěla, jak si to na teambuildingu užila. Přihlásila se na aktivitu, kde byli rozdělený do týmů, chodili po lese a hledali indície, které je měli dovést ke společnému splnění úkolů. Jak já tyhle táborové hry nesnášela - už jako dítě. Ona byla nadšená. Že miluje práci v týmu. Já si všechno nejradši dělám sama. Toto je bohužel v kultuře open spaců vnímáno jako problém. Nechci furt za někým chodit a o něčem jednat. Já si tímto způsobem nic nezapamatuju a nepochopím. Radši to mám napsané a k tomu čas na pochopení, zamyšlení a vyjádření se. Nevím, kam bych se s tímto svým způsobem přístupu k práci hodila. Asi na IT, ale na takto radikální změnu profese se necítím.

Teď mám tedy v merku jinou společnost*. Tu už mám v merku neskutečně dlouho. O této firmě jsem se dověděla ještě předtím, než jsem nastoupila tam, kde jsem teď. Čili o nich vím tak dobré tři roky. Moc se mi líbí, co dělají. Co vytvářejí. Je to něco, co je vidět a je to hezké. A ještě k tomu všemu sídlí velice blízko mému bydlišti. Oni ale na Jobsu neinzerují. Nabídku volných míst mají jen na svých stránkách a po celé ty tři roky tam mají totéž. Je to divné, ale možná tím nějak vyjadřují svou exkluzivitu, nebo co (tím, že nejsou na Jobsu). Teď jsem rozhodnutá to tam příští víkend poslat. Ale kdo ví... Proč příští víkend? Protože jsem líná si ten životopis předělat.

Na DVTV vyšel rozhovor s velice zajímavou osobou. Dávám to sem, protože je zajímavé, že vyšel teď. Zrovna teď, když řeším kariérní krizi. Je to rozhovor s Martinou Viktorií Kopeckou, kterou přestala bavit práce v korporátu, která se stala farářkou a která má i instagram. Navíc se maluje, lakuje si nehty a vypadá velice dobře.

Ksakru s tím vším. Chci nový začátek. Vím, že jsem kreativní, umím být i technická, ale s ekonomikou na mě nechoďte. Co se týče čísel, zajímá mě jediné - plat :P

*V noci mi došlo, jaký jsem debil. S touhletou firmou firma, kde pracuju, spolupracuje velmi úzce. Spolupracuje s odděleními, se kterými zas já spolupracuji velmi úzce. Tam ten životopis poslat nemůžu. To by se provalilo :(